Když to vezmu od začátku, moje běžecká „kariéra“ začala minulý rok, kdy jsem se hecla do závodu na deset km. Před startem jsem přešlapovala, koukala se kolem sebe a říkala si „co tady vůbec dělám? Vždyť jsem v životě neuběhla více než 1500 m na základní škole. Všichni kolem vypadají tak „běžecky“ a zkušeně.“ . Nicméně, od té doby, co jsem tento závod doběhla, zamilovala jsem se do běhu.
Od té doby jsem absolvovala pár závodů. Tu atmosféru prostě zbožňuji. Člověka motivuje, hecuje, uvolňuje, posouvá jeho limity. Zúčastnit se maratonu byl můj cíl, ale rozhodně později než teď. Neměla jsem natrénováno, dlouho jsem neměla čas na trénink, natož na závod. Maraton byl o víkendu, který jsem měla zrovna volný, takže jsem se zničehožnic rozhodla, že do toho půjdu. „Naženu kilometry, zkusím něco nového, ne pro výsledek, „říkala jsem si. Jelikož to byla akce na poslední chvíli, rozhodla jsem se svým během podpořit organizaci pro pacienty po CMP ErgoAktiv.
Poté, co jsem dostala startovní číslo o čtyřech čtverkách, cítila jsem, že to tak snad má být a den dopředu se vydala z vesela do Prahy. Spalo se mi dobře, nebyla jsem nervózní jak vždy, lehce jsem posnídala a vzhůru na start.
Po odevzdání věcí do depa a po cestě do svého koridoru L, jsem měla podobné pocity jako před svým prvním během. Nevěděla jsem, co čekat. Nikdy jsem takovou vzdálenost neběžela, vlastně jsem tolik km ani za jeden den neušla. Mým cílem bylo si to užít a pokud možno doběhnout. Když jsem došla do svého koridoru, už tehdy jsem byla šťastná – jsem tady! Za chvíli to zažiju, dozvím se, kolik jsem schopná uběhnout… Jelikož jsem startovala z koridoru L, jak jsem již psala, a jelikož se jednalo o ten poslední tzn. pro běžce, kteří očekávají trošku „horší“ časy, kolem byli především starší ročníky, běžci a skupiny běžců v maskách a nejrůznějších vtipných oblečcích. Někdy během toho času co jsem se rozhlížela kolem a vyhlížela, kde se zařadí vodič, jehož času jsem si myslela, že bych mohla dosáhnout, zřejmě proběhl start závodu. Dav běžců se začal pomalu hýbat – tak si říkám „ už je to tady“. Za první zatáčkou jsem již zaslechla onu proslulou skladbu – Vltavu. Byla to nádhera – ten pocit, že fakt stojím na startu maratonu, začalo mi docházet, kde to vlastně jsem, bylo to dojemné. Cesta ke startovní čáře trvala necelých 12 minut ( to už keňani byli tak na 6.km,možná i dále ) a já se pomalu rozběhla. Hlavně nepřepálit.
Rozhodla jsem se běžet na čas 4:30 a držet se vodiče. To znamenalo tempo 6:24 /km. Toto tempo bylo nepředstavitelně pomalé a zřejmě i pro samotného vodiče, který držel tempo cca 6:10 /km. Běželo se mi úžasně! Centrum Prahy se mi zdálo krásnější než kdy jindy, kapely po cestě mi dodávaly ještě lepší náladu, stejně jako davy lidí, které jsme jako skupina míjeli.
Když jsem proběhla kolem cedule půlmaratonu, říkám si, že je to fakt pohodička, přemýšlím, jestli toto tempo není moc pomalé, jestli bych nemohla dosáhnout na lepší čas, ale raději ještě zůstanu, zkusím zrychlit třeba na 35 – 37.km – haha( Běžím dále, najednou na 27. km začínám cítit nohy a trochu kolena. Z ničeho nic se pro mě tempo 6:11 / km stává „ tak akorát“. Na 29 km již toto tempo začíná být rychlé, nohy mi začínají neskutečným způsobem tuhnout, začínám potkávat první odpadlíky, lidi posedávající na patnících, protahující se a říkám si, že v tom asi nejsem sama a třeba mi lehké protažení pomůže a tak zastavuji a jen rychle si protáhnu lýtka o patník. Znovu se rozběhnout se stává téměř nadlidským úkolem. „Na 32.km mě čekají povzbuzující rodiče, tam musím doběhnout“, říkám si a tak se zmůžu na běh. Vodič s časem 4:30 se mi i přes to vzdaluje, ale tempo je stále dobré, i když už je mi jasné, že se můj „stav“ bude asi zhoršovat a že 4:30 nedám. Míjím 32.km a asi dalších 800 m běžím se svou maminkou. Na chvíli nemyslím na tu šílenou bolest svalů a cítím se zase plná sil a říkám si: „ už jen deset km, to je vzdálenost, kterou běžně běhám, to dám.“ Nohy ale stále těžknou a odpadlíků na trati přibývá. Víc než diváci se podél trati začíná objevovat sanitka, alespoň mi to tak přišlo a tak začínám uvažovat proč? Jedná se o lidi bez soudnosti, nebo opravdu se mi může kdykoli stát to samé? Raději se poddávám chůzi. Každý rozběh je pak ale horší a horší. Rychlá chůze mi nevadí, ale musím občas zrychlit, nemůžu přece čas na trati dále prodlužovat. Už se těším až budu v cíli. Na 40. km cítím, že už snad opravdu nemůžu hýbat nohama, potkávám znovu maminku a společně běžíme, nebo spíše cupitáme až k Pařížské ulici. Tady je skvělá atmosféra. Diváci fandí, tleskají, neuvěřitelně mě to dojímá a žene dál. Bubeníci bubnují, do rytmu kladu nohy a asi pořád běžím, dostávám se na modrý koberec a probíhám cílem. Více si z cílové rovinky nepamatuji. Bylo to vyčerpávající. Procházím uličkou v cíli, sejímají mi čip, dávají mi medaili, nějakou igelitku, pak folii a já pokračuji pomalou chůzí s asi nepřítomným výrazem zpátky do depa. Teprve potom, co si vyzouvám boty a ulehám na nejpohodlnější beton v životě na Václavském náměstí, přichází velká euforie. Teprve teď mi vše začíná docházet. Byl to pro mě neskutečný zážitek, silný a neuvěřitelný.
Jsem šťastná, že jsem se zúčastnila, že jsem doběhla a čas 4:55 mi vůbec nevadí. Alespoň mám co do příště zlepšovat. Příští rok zase, ale jedině s tréninkem .
#63 Eliška