Schody až na horu – AZ Tower.
Když mi doktor v pondělí oznámil klidový režim, kvůli bolesti kotníku nevěděl jsem, co budu dělat, asi se zblázním! Ale hned v úterý jsem začal se zátěžovým testem a noha v ortéze drží dokonale. Tudíž bylo jasno – BĚŽÍM. Po zbytek týdne jsem byl každý den ve fitku a noha šlapala na 120%. Nebylo tedy pochyb, že bych závod nezvládl.
Nedělní ráno začalo jako každý jiný den, budík zvoní v 5:00 a stejně ho Xkrát přetáhnu a vstávám až v 6:20. Na rychlovku uvařit ovesnou kaši s proteinem, nabalit věci a honem na dálnici. Po příjezdu jdu ihned na registraci a koukám všude kolem mě samý hubeňour, tak si říkám, že i poslední místo může být a díky ortéze mám dobrou výmluvu, proč mám tak špatný čas.
Po vystání fronty na registraci se jdu převléknout a sednout si ještě na chvilku na sluníčko, přemýšlejíc o tom, co tady vlastně dělám. V tom, jako blesk z čistého nebe se objevila nejtalentovanější 20letá OCR běžkyně Petra Veselá, mimochodem loni závod vyhrála, při krátkém povídání mě dostatečně namotivovala a hned mi bylo lépe. Její větu:“ Ten výhled za to stojí,“ jsem měl v hlavě po celou cestu až nahoru. Po tom, co jsem byl dostatečně namotivován, jsem se šel rozběhat a protáhnout, ale především si dat Ventolin, abych jim tam neumřel. A pak už se jen postavit na start. Po příchodu na start a zjištění, že se neběží v pořadí podle čísel, jak bylo plánováno, ale běží se podle toho, jak se kdo postaví na start, jsem se otočil a šel na konec nekonečné fronty. Před svým startem vidím frajera, který běží v riflich. Najednou z „klidně budu poslední“ je můj cíl „být rychlejší než chlapík v riflích“.
Konečně stojím na startu a odpočítává se mi posledních 20sec, startuje se v 20sec intervalech. V hlavě mám jen myšlenku „Ten výhled za to stojí, ten výhled za to stojí.“
3 2 1 běžííím, po pár metrech jsem v šoku, schody se točí doleva, s tím jsem nepočítal. Levačku mám úplně levou a slabou, takže běžím skoro všechno bez pomoci rukou. Běžím, koukám na stěnu a bum, 5patro, říkám si: „To je nějaké rychlé, zachvilku bude cíl?“
10. patro: „Supeer, Janku drž si tempo, ty jsi šikovný!“
13. patro: Co to je?? Na nohy jakoby mi někdo přidělal 20kg závaží a nejdou zvednout.
15. patro: Co je? Motá se mi hlava a vidím všechno bílé, že by nebe? Už jsem od něj kousek?
17. patro: Zvolním tempo, musím přežít, jsem ještě mladý, tohle nemůže být můj konec.
25. patro: Teď anebo nikdy! Cíl je na dosah, snažím se ze sebe vydat veškerou svou energii, co ve mě ještě zbyla a ženu se do cíle rychlostí světla.
Po přiběhnutí cíle ihned sedám na schody a snažím se nadechnout. Kdy si pan záchranář asi myslel, že umírám a chtěl mi pomoct, ale říkám: „V pohodě, jsem jenom astmatik.“ Po tom co mi sundali čip, nechci v tom malém prostoru zavázet, a jdu si dát ještě posledních 5. pater na rozhlednu, když prý ten výhled stojí za to. A ano ten výhled za to stál! I když jet výtahem by též nebylo úplně špatné. Po tom co jsem se pokochal a nechal se nahoře zvěčnit, jdu dolů k výtahu. Tady nastal největší problém, nohy se mi podlamují a mám problém se udržet. Cesta dolů byla horší než nahoru a když se mi podařilo sejít až k výtahu, byl jsem nadšen, že se v něm dá sedět. Po sjezdu dolů se začínám zajínat, jaký mám čas. Ten byl 03:58:86, po chvilce jsem zjistil, že být rychlejší o 31 sec, mohl jsem běžet finále a běžím tedy ještě jednou, což jsem samozřejmě nechtěl, a proto těch 8 pater volnějšího tempa, nejsem blazen přeci…..
V autě si celý závod promítám v hlavě a i když jsem si před malou chvilkou říkal, že už nikdy, věděl jsem že to musím běžet znovu a dát to na plné koule najednou.
Mějte se a za týden na predátor run
Pa Váš #cukrik (#7 Janko)
PS: frajera v riflích jsem porazil cca o 25sec. takže spokojenost.