Už ani nevím, proč jsem se přihlásil, ale myslím, že to bylo něco jako: „Jee, to vypadá na hezký závod“, 41km a 3200m převýšení se prostě neodmítá. Ze začátku mi to ani tak nepřišlo, ale čím víc jsem o tom přemýšlel, čím víc jsem si procházel určité části trasy, tak mi začalo docházet, že to bude opravdu moc hezký závod. Moje myšlenkové pochody byly asi takové: „ 3200 převýšení = 4 krát vylézt Lysou horu“ hledám v mém výpočtu chybu, kterou jsem ani po 10-té kontrole nenašel. A to všechno v limitu 8,5h. Nádhera!!
7. května stojím na startu, jelikož přípravě v horách jsem se věnoval a v horách jsem se poslední dobou cítil dobře, tak jsem si v hlavě nastavil limit 7h, když všechno půjde tak jak má. A s předsevzetím za každou cenu jít svoje tempo.
Je tu start, do kopce se všichni rozběhnou, no nedá se nic dělat musím taky, přece nebudu poslední. Po pár set metrech se profil trasy změní, odbočí se totiž ze silničky na červenou sjezdovku na Malém Javorovém. Krpál je to solidní, nedívám se doprava doleva, jdu si svoje. Lidi kolem mě funí, jak kdyby to měl být už konec. Před vrcholem se podívám za sebe a vidím za sebou tak 30-40 lidí (na startu jich bylo 500), nenechám se rozhodit, tempo mám dobré. Za půl hoďky jsem nahoře. Následuje seběh, cítím se dobře, běžím na pohodu, zbytečně to nehrotím.
V údolí je první občerstvovačka, vypiju kelímek vody, poliju se a jde se dál. Následuje druhý kopec – Velký Javorový. První polovina je mírná, držím se taktiky, jdu v klidu, i tak začínám předbíhat první lidi, na pohled vypadají někteří dost hrozně, nechtěl bych být v jejich kůži. V polovině kopce následuje prudší část, tak aby následoval krásný 2km seběh, takže metry které jste pracně nastoupali, teď ztratíte. Raději o tom moc nepřemýšlím a jedu dál. V druhé části části stoupání na Javorový se střídá mírné stoupání s prudkými pasážemi a já si všímám jedné věci – čím prudší kopec, tím lépe pro mě. Na vrcholu potkávám můj doprovod v dobrém rozpoložení. Další seběh mě sice baví, ale kdyby moje kotníky, šlachy, klouby měli ruce, tak mi dají do držky. Seběh vede korytem potoka, směska kluzkého kamení, popadaného listí, bahna a mokrého dřeva, takže kromě toho, že je to o hubu, tak nabíráte kromě vody do bot taky vzorky výše zmíněného materiálu.
Jsem v Řece, další občerstvovačka. Pohled kudy vede další stoupání je pro otrlé, sjezdovka v Řece je opravdu výživná. Já zůstavám v klidu, kopec znám. Potvrzuji si tady, že čím prudší, tím lepší. Nikam se neženu, celé stoupání se cítím opravdu dobře. Za necelou půl hodinku jsem nahoře a následuje seběh pod lany vleku, který mě teda vůbec nebaví, je prudký, svaly na nohách řvou, o chodidlech nemluvě. Jak jsem byl dole, tak jsem byl rád, že je to za mnou. Zde byl i první a poslední oficiální mezičas – 2:55h = spokojenost.
Zpátky na občerstvovačce potkávám svůj doprovod opět v dobrém rozpoložení, až v cíli se dozvídám, že se baví na můj účet, dávám si ionťák, banán a vybíhám vstříc 4-tému kopci na Šindelnou. Nahoru to celkem jde, v mírnějších pasážích by šlo i běžet, volím preventivně rychlou chůzi. Na kopci je časová brána (půlka závodu), tu musím stihnout (4:30), mám skoro hodinu rezervu. Teď přichází jediná rovnější část po hřebeni a celkem mírný seběh do Tyry. Bohužel od teď to začíná být teprve zajímavé, začíná se projevovat únava, začíná zlobit žaludek, z těch gelů a ionťáků taky není divu, přemáhám se a běžím, horko těžko se dostávám alespoň na tempo kolem 5:45min/km. Pomalu začínají bolet ruce i záda. Tato část se neuvěřitelně táhne a při běhu z kopce se už těším na další stoupání.
Dobíhám do Tyry, kde je poslední plnohodnotná občersvovačka. Přestávám vnímat okolí, nohy na kaši, o žaludku ani nemluvě. Dávám coca-colu, ta mi pomůže na žaludek, banán a vzhůru do předposledního stoupání na Ostrý. Lidi kolem mě začínají vypadat jako zombii a já k tomu nemám daleko. Ionťák, co mám s sebou už mi taky pěkně leze krkem, jak je odporně sladký. Do kopce to, ale opět jde, předbíhám spoustu lidi, mě nikdo, což mi zvedá náladu. Utíká to rychle, za půl hoďky jsem nahoře. U chaty Ostrý je možné poslední doplnění tekutin. Zastavuju, ředím ten odporný patok co mám v batohu. Beru preventivně magnesko, liju ho do vody, abych ho zředil. Napiju se a málem se vybliju. Co to ku… je? Nic tak sladkého jsem v životě neměl. Takže jsem to pomalu dosrkal a zapil čistou vodou, abych se zbavil té pachuti.
Následuje asi 7km poslední seběh. Rozbíhám se. Magnesko asi zabralo, běží se mi i s ohledem na všechny problémy fakt dobře. Pohled na hodinky-tempo 5:00min/km. Držím to takhle asi 2km, pak najednou ztráta pozornosti, kámen, křeč, letím po hubě do lesa. Nejprve se snažím narovnat nohu, abych se zbavil křeči v lýtku, pak se ohlížím, všechno je ok, jenom trošku potlučené koleno. Chvilku si posedím, než rozmasíruju lýtko. Snažím se dát znovu do pohybu, první pajdám, pak jdu a nakonec se mi přecejenom podaří znovu rozběhnout. Od teď to začíná, žaludek definitivně vypověděl službu, vykřečované lýtko bolí při každém došlápnutí, okolí nevnímám a vpřed mě řídí jakýsi autopilot.
Dobíhám pod poslední kopec. Přecházím v chůzi, dávám poslední gel a zapíjím skvělým ionťákem, žaludek zaprotestoval, ale nakonec si dal říct. Bolí mě celý člověk. Společně s partičkou nemrtvých okolo mě se vlečem nahoru, už se ani nepředbíhá, když někdo nemůže, tak si sedne, ostatní ho taktně překročí. Docházím na cestu, která vede po vrstevnici a dovede nás před poslední část stoupání. Docházíme k němu, všem padá čelist a zvedá obočí. To stoupání je černá sjezdovka na Malém Javorovém, nic prudšího jsem v Beskydech neviděl, máte na výběr dvě možnosti, buď brečet, a nebo se smát (já zvolil obě), pořadatel to nazval „GRANDE FINÁLE“ – video. Je to tak prudké, že člověku, který je těsně před vámi čumíte ze zadu na kolena. Vydoluju poslední zbytky sil a šinu si to nahoru. Stoupání ulehčuje, že drny trávy vytváří schody. I tady se potvrzuje pravidlo čím prudší, tím lepší, tak předběhnu asi 10 lidí. Ještě seběh pod malou sjezdovku a výšlap posledních pár set metrů do cíle. Za povzbuzování doprovodu se doplazím do cíle.
Chvíli mi trvá, než začnu vnímat svět okolo sebe. Čas 6:53h a 250 místo, na první horský závod to nebylo špatné. S výkonem jsem max spokojen.
Závod je zajímavý, pěkný, mohu vřele doporučit, B7 je extrémismus, ale proti tomuhle je to večerní procházka při měsíčku. A za měsíc to ještě o pár kilometrů (25km) prodloužím na Lysohorském čtyřlístku, kde již nebudu sám a snad se dám dohromady.
Děkuji doprovodu (Zuzce S., Míši S. a Johanovi) za povzbuzení, dopravu, péči v cíli a hlavně, že mi ukázali směr sestupu k autu a nenechali bezcílně bloudit v lesích na Javorovém.
#44 Filip