Tomáš:
Já se v tomto závodě ocitnul nechtěně jako přemluvený druhý náhradník pár dní před startem. Přemluvit mě během bouřlivé dvoudenní oslavy narozenin naší Muffky, kde jsme zapáleně hráli společenské hry do pozdních večerních hodin nebo si povídali poučné příběhy z dětství, asi postupně nebylo nic složitého. Po takto krásně stráveném čase bych souhlasil s čímkoliv. Slíbený jsem měl také, dle jejich slov, značkový sportovní dres s logem sportovního klubu ve válečných barvách. To že se jedná o růžové tričko velikosti S a růžové sukýnky ze second handu mi bylo strategicky zamlčeno. Den před závodem jsme všechny hadříky úhledně složili do auta a vyrazili. Jedeme za vítězstvím
Už v autě jsem pojal podezření, že snad mi spolubojovníci neberou závod moc vážně a zneklidněl jsem. Celý můj tým holdoval alkoholu, tučným sladkým jídlům, pouštěli hlasitou hudbu a snažili se hulákáním se mnou komunikovat. Já jakožto řidič jsem se jim snažil vysvětlit, že se musím soustředit na cestu a tedy mě nemají rozptylovat a měli by vypnout ten kravál a chovat se jako závodníci. Neslyšeli mne. Nevadí, jedeme za vítězstvím.
Nocleh jsme našli u milých lidí na venkově v přetopeném baráčku. Členové mého týmu si ihned zkoušeli své růžové dresy a určitě si jako já už představovali jak stojí na bedně. Dělali spoustu fotek převážně v sukýnkách, asi pro případ, že by organizátoři chtěli foto vítězů v dresech založit pro příští generace, pomyslel jsem si. Po společném focení přišla na řadu dlouho očekávaná a utajovaná zábava. Naše managerka Muffka vybalila její nejoblíbenější stolní hru, ve které exceluje a všichni neskrývali nadšení. Jen ten alkohol mi tam nepřišel vhodný, přece jen pít před tak důležitým závodem se nemá. Ale jelikož mám rád to předzávodní veselí, nalil jsem si kapku také. Hru vyhrál Víťa. Managerka Muffka říkala, že jí to nevadí a dál nechtěla hrát. Šli jsme spát. Ráno nás vzbudil sousedův kohout. Při ranní rozcvičce se ke mě nikdo nepřidal. I přesto stále jedeme za vítězstvím.
Start závodu byl umístěn na biatlonovou arénu v Novém Městě na Moravě, která v nás sama o sobě probouzela touhy po vítězství. Všude zněla hlasitá rychlá hudba a okolo se rozcvičovaly závodnice. Náš první člen týmu v růžové sukýnce se s nimi postavil na startovní linii a v očích jeho soupeřek bylo vidět, že chápou, že se s ním nemohou rovnat. Ihned po startu pustil všechny závodnice do schodů před sebe. Je vychovaný a určitě ví, že je doběhne, potěšil mě kamarád hned dvakrát. Nedoběhnul. My se zatím autem přesouvali na předávací místa štafety, kde jsem se já svědomitě připravoval psychicky i fyzicky na můj 6. a 8. úsek závodu a ostatní z mého týmu dělali na louce stojky. Gymnastiku mám rád, takže jejich neúčást na ranní rozcvičce byla odpuštěna. Na některých předávacích místech byl jen náš tým, kdo čekal na svého závodníka a tam všem už snad muselo být jasné, že běžíme za vítězstvím.
Na start mého úseku jsme se měli přesunout ihned, co Víťa doběhne. Chvilku nás zdržela posádka místních hasičů, kteří dohlíželi na správný a bezpečný průběh závodu. Obohatili nás o jejich znalosti místního kraje a překvapili svou dobrosrdečností, když Víťovi, který právě přiběhl darovali pivo, i když jich měli, jak stále připomínali, málo. Přes všechny mé snahy pivo odmítnout s vysvětlením, že my před a při závodě alkohol nepijeme mi bylo taktně jedním hasičem sděleno, že bychom je urazili. Víťa neurazil a pivo vypil a že nám naši noví přátelé budou chybět jsme věděli už ve chvíli, kdy jsme odtamtud rychle ujížděli na můj úsek za vítězstvím.
Po chvilce hledání horního parkoviště jsme našli dolní parkoviště. Následně jsme v lese našli i starobylý hrad Pernštejn, kde začínala moje část závodu. Rychle jsem se převlékl do dresu a téměř přesně po mém příchodu na start doběhl můj týmový kolega. Hbitě jsme předali štafetový kolík a já konečně vyrazil. V průběhu tratě jsem několikrát v duchu chválil pořadatele, za skvělé značení trasy, že i při mé vyšší rychlosti se dalo všechno značení rozeznat.Trať byla kopcovitá. Tady naběhnu potřebný náskok, těšil jsem se. V půlce trasy jsem při běhu do kopce před sebou zahlédnul závodnici jiného týmu. Sebral jsem všechny síly a poupravil sukni, abych nevypadal trapně, když ji budu rychle předbíhat. Když jsem se blížil, přemýšlel jsem o nějaké vtipné hlášce, kterou bych ji povzbudil, ale ne zase moc, přece jen je to soupeř. Závodnice mě, ale v tomto předběhla, když se na mě otočila a poprosila mě ať jdu s ní, že se v lese bojí. Jsem slušně vychovaný ogar z Valašska, tož jsem vyhověl. Přece jen náskok moji kolegové určitě udělali veliký, tak si to můžu dovolit. Asi jsem byl v lese na ni několikrát hodný, protože mi to stále opakovala. Byla také hodná. Po cestě jsme narazili i na dva šikovné pány s dronem k natáčení videa. Bylo mi i přes jejich nesouhlasné posunky jasné, že čekají na člena vítězného týmu, tak jsem jim vysvětlil kudy a jak poběžím ať mě mohou natočit. Špatně mě asi pochopili a natočili jen mou spoluběžkyni. Příště to snad pochopí lépe. Ruku v ruce jsme doběhli do konce úseku, předali kolík, objali se a slíbili si, že na sebe budeme hodní i v posledním úseku, kde poběžím za vítězstvím.
Musím se mé nové kamarádce z lesa hned tady omluvit, že jsem na ni nepočkal na finálním úseku. Tým to viděl jinak. Viděl bednu. Všechno pro tým a pro běh za vítězstvím.
Na poslední 8. finálový úsek závodu jsem vyrazil svižně díky pohledu na půvabnou slečnu ošetřovatelku. Trať byla převážně v lese. V tomto úseku se na trati nic zvláštního nestalo. Snad jen na drzý dotaz pořadatele jestli to jsme my ti už poslední, asi v půlce trati při přebíhání silnice. Omlouvám se i jemu, musel jsem mírně zvýšit hlas, což obvykle nedělám a opravit ho, že se plete, že my jsme ti první. Překvapením neodpověděl, jen kroutil hlavou. Chápu, ne každý den kolem vás běží vítěz. Po mnoha kilometrech těžkého terénu jsem doběhl do Velké Bíteše kde na místním hřišti byl vytoužený cíl. Cílovou páskou jsme proběhli všichni členové týmu společně a radovali jsme se z výhry. Ihned nám předali medaile. Očekával jsem nějaký ceremoniál, hymny a plačící slečny z poražených družstev. Prý to už bylo. Asi místní zvyk udělat vyhlášení bez vítězného družstva, pomyslel jsem si a odjeli jsme do hospody. V místní hospůdce jsme se výborně najedli a postupně nám docházelo co se stalo. Překvapení, ale spokojení jedeme domů bez vítězství.
#51 Tomáš