14. Únor – den jako každý jiný, teda pro někoho. Já nijak zvlášť americký svátek zamilovaných neslavím. Letos to ale bylo jiné. Černé plíce měli naplánovaný horský výšlap s trasou Morávka – Travný – Lysá Hora – Ostravice o délce 23km. Moc jsem se na výlet těšil, tak moc, až jsem ráno zaspal a nestihl autobus. Tady jde krásně vidět, že náš klub se nezaměřuje jen na jeden typ aktivity. Hned ráno jsem se přidal k druhé skupině kterým říkám pracovním názvem „Běhny“ : Zuzka, Pavel, Markét, Pája, Víťa, Tom, David, Kuba a Štefan. Přidal jsme se já a zbantoval ještě kamarádku Martinu se psem (součástí závodu byl i canicross).
A tradičně jsem ráno volal Babičce, která to má do běláku, co by kamenem dohodila. Takže podpora z rodinného kruhu dorazila stejně, jako na Starobělské Lurdy (s banánem na moji objednávku + další banán pro Zuzku, která nestihla snídani).
Domáckou atmosféru podtrhlo už to, že na závodě nebylo ani 40 startujících. Od registrace tedy panovala super atmosféra a všichni dělali vtípky místné i nemístné, slunce vysvitlo, až se mi nechtělo věřit, že je únor. Trošku se ve mně bily pocity: Dneska to bude super závod versus Naposled jsem byl běhat na Lurdách, od té doby nic. Všichni se lehce rozběhali, až na Kubu, ten si dal asi tak 17 koleček už před závodem, a to vše jen proto, aby unikl čočkám všech zdejších fotoaparátů. (Stejně jsme ho vyfotili =D)
OK,11:10, jdeme na start! Už se těším jak malej, tentokrát zkusím bez sluchátek a budu poslouchat tělo. Po startu nás čekalo první kolo překážek (5 x přeskok vyvýšeného trámu ), tam vznikl doslova chaos, pejsci co vyběhli v první řadě se občas trochu zamotávali a nevěděli kudy dál a do toho všeho jsme se přidali my, statní běžci, kteří nechtějí nechat nic náhodě a bojovat o alespoň trochu dobré umístění. Povedlo se, už jsem zpátky na pilinách, první kolo je takové to fajn, na rozdýchání, to bylo v pohodě, druhé překážky taky fajn, už bez komplikací.
A pak to přišlo, druhé kolo v terénu kolem ohrady, svaté studánky a do kopečka zase šup nahoru. To už bylo horší. Na třetím kilometru už mě rozvázaná tkanička natolik s….zlobila, že jsem prostě zastavil a v klidu si ji zavázal. Tak moc v klidu, že náskok, který jsem měl před dvěma běžci za mnou, a poctivě jsme si ho vybudoval, teď měli oni. Ach jo , aspoň jsem se trochu rozdýchal, zpátky do tempa, nohy už mě bolely a to za mnou byla teprve půlka. Třetí kolo, to už se lezlo přes překážky podstatně hůře, ale běh? Protáhl jsem krok, začal dýchat poctivěji a dohnal jsem oba závodníky a můj náskok byl zpět. Uf, tady už šlo pořádně do tuhého a poslední kopeček před čtvrtým kolem, jsem zvládl jen silou vůle. Unavený, zpocený, zadýchaný, místo krve v nohách mléko, ale vydrápal jsem se. Super, teď už jen poslední kolo na pilinách a mám to za sebou. V hlavě se mi honila jen jedna věc:“Proč, já blbec, nechodil běhat aspoň občas? PROČ??“ Rozbíhám se a snažím se udržet tempo, z kopce dolů se to dá, ale jakmile se trať překlopí do druhé poloviny, tak cítím v zádech jednoho z konkurentů a už v ten moment vím, že tohle bude nejspíš prohraný boj. A taky že ano, na konci trati ukázkový cílový doběh s výrazem mrtvé pandy v obličeji, které jste vyrvali z pusy poslední mentolový list na zeměkouli. Borec mě dal o 11 vteřin, takže nakonec brambora, samozřejmě, že to všechno hodím za vinu té rozvázané tkaničce.
Závěrem bych jen dodal, že své zmožené nohy jsem šel po krátké osvěžovací pauze u Zuzky společně s ostatními protáhnout ještě do komeňáku na Mattonni valentýnský výběh. Je středa, píšu článek a stále cítím lýtka. Ano, ty 4 měsíce neběhání jsou opravdu znát. Beru to ale jako mé úspěšné zahájení sezóny s naší skvělou partou. A jak dopadli ostatní? Kuba, Pavlík, Zuzka na 3. místech ve svých a kategoriích a David 3. a já teda mám bramboru, zpropadená tkanička..
Chceš taky začít něco dělat, hýbat se, patřit do super party? Přihlas se k nám!!! =)
#3 Dan