Na Winter Spartan Race Super jsem se vydala s předstihem již v pátek, abych se vyhnula brzkému vstávání a dlouhému cestování, a ke svému druhému kroku k vytoužené Winter Trifectě mohla nastoupit plná sil.
Nikdo dopředu nevěděl, co nás čeká, pouze že závod se bude odehrávat ve městě Jakuszyce, což je známá běžkařská oblast, kde se také pravidelně pořádají biatlonové závody. Již to však dalo tušit, že trať bude běhatelná bez větších a dlouhých strmých kopců. V Jakuszycích nás přivítal sníh s teplotou nad nulou, větrem a občasnou mlhou. Úspěšně jsem prošla registrací, kde mě trochu zarazil počet účastníků, který se normálně pohybuje kolem 3-5 tisíc lidí, tady se nás však sjelo pouze něco málo přes tisíc závodníků. Odložila jsem si poslední zbytky oblečení, trochu se rozběhala a stojím na startu, kde se odpočítávají poslední vteřiny. Už je tady známá dýmovnice a rozběh všech účastníků startovní vlny, kteří vyběhli tempem, jako kdyby to měl být závod na 2 a ne na 13km. Snažím se nenechat rozhodit a naštěstí nad tím nemám moc času přemýšlet, protože hned v zápětí nás čeká obvyklé přeskoč, podlez, nadlez. Po tomto překonání se dlouho nic neděje a běžíme po biatlonových tratích v celkem rovinatém terénu v blízkém lese. Následující překážky každý zvládá bez problému, memory test, nošení klády, vědro se štěrkem, vše proloženo dlouhými běžeckými úseky, na kterých občas předbíháme místní běžkaře. Nějak se mi už běžet nechce, tak zvolním a přejdu do chůze, když mě začne dívka vedle mě povzbuzovat, ať poběžím s ní, že ve dvou to lépe zvládneme. Dobře, říkám si, ještě chvíli běžet můžu a připojuji se ke slečně, která mě v poklusu žene do jednoho z mála kopců, který tady byl. Na něm se objevuje další překážka a zároveň i moje největší výzva, která pro mě zatím zůstala vždy nepokořena – šplh na laně, který mi ve škole přece vždycky šel. I když vím, že některé překážky nejspíše nedokážu zvládnout, vždy k ní přicházím s vidinou a odhodláním, že jednou se mi to podaří. S tímto vnitřním ujištění přicházím i tady sebevědomě už posedmé k lanu, kde v sobě opravdu objevuju rezervy a ani nevím jak, a už nahoře šahám po zvonci, který signalizuje úspěšné splnění překážky. V samé euforii ani nemám čas myslet na to, jak se mám dostat dolů a už stojím nohama na zemi a vítězoslavně se dívám na všechny co si plní své burpees, stejně jako slečna, která mě ještě před chvíli popoháněla k běhu. #nejlepšípocit #tochceš
Na této vlně vybíhám a pokračuju v trati s tím, že teď už zvládnu všechno. Cesta nás vrací do zázemí festival arény, kde rychle přejdu přes kladinu, která mi v tuto chvíli přijde obzvlášť jednoduchá, stejně jako monkeybar (klasické ručkování). Mé nadšení končí vzápětí, kdy se objevují bradla a mě čeká mých prvních 30 burpees. Přelézám síť, přeskakuju dvoumetrovou zeď, a cesta se zase stáčí pryč do lesa. Opět docela dlouho běžíme, na dlouhou dobu nenarazíme na žádnou překážku, zdoláváme pouze místní rovinky, mírné výstupy a seběhy, které mě přestávájí bavit a nekončící koukání se pod nohy do bílého sněhu mi přivádí mžitky před očima. V běhu mě udržuje pouze znovu se přibližující, a čím dal hlasitější hudba a hluk z festival arény. To přece ještě nemůže být konec, délkou můžeme být teprve na úrovni sprintu, říkám si. Nicméně opravdu sebíháme do zázemí festival arény, kde se řadíme na biatlonové stanoviště na hod sněhovou koulí na terč. Terče jsou poměrné blízko, s úspěchem míjím, ale v dálce mě zaujmou jiné terče a to ty biatlonové. Jsou tak malé a tak daleko, že pouhým okem nejdou skoro vidět. Na dalších 30 burpees odcházím s myšlenkou, jak tohle dokáže někdo zvládnout, která se mě drží ještě pár dní. S vidinou konce přeskakuji další zeď, ale cesta nás vede znovu do lesa, kde je na řadě opět nekonečný běh po místním okolí. Konečně se objevují pytle s pískem, pro moje zklamání, kdy tuhle překážku mám z nepochopitelného důvodu nejraději, bez žádného stoupání, pouze krátký úsek kolem stromu a pak zase hurá na trať. Běhání dnes není u mě na pořadu dne, znovu se přemlouvám, že bych měla běžet, když konečně zase slyším hudbu a teď už opravdu musíme mířit do vytouženého cíle. A skutečně, vidím dlouho cílovou rovinku se spousty překážek, nadšene skáču pod divácky atraktivní ostnatý drát, který si užila zejména vlna Elity, která se plazila v čerstvě napadaném neuhlazeném prašanu, a po vydařeném šplhu se neohroženě stavím před ručkování na tramvajových madlech. Zvládnutí této překážky je pro mě nadpřirozenost, nicméně překonávám svůj psychický blok, že to zvládne pouze opice a rázem jsem na třetím madle, kde také padám, protože těch úspěchů bylo dnes až dost. S radostí si ale „odburpeesuju“ své a vím, že ani tohle není nepřekonatelné, i když pro mě zatím v říši snů. Následuje další nadpřirozenost, obrácená stěna na kterou mě vždy někdo musel vysadit, ale ať se dívám a rozhlížím, jak chci, nikdo, kdo by mi tentokrát pomohl kolem mě není, dokonce i ten dobrovolník je někde schovaný. Není zbytí, zkouším přelézt stěnu sama a ono to jde překvapivě docela dobře.
Áčková stěna s lanem už tak jednoduchá není, tříkrát padám a mám toho už dost, opět se marně rozhlížím, kdo by mi nahoře podal pomocnou ruku, až přibíhá polský závodník, něco na mě mluví a já toho využiju a přesvědčím jej o výpomoc. Polský závodník je ochotný, trpělivě čeká nahoře, kde mě vytáhne, nestačím ani poděkovat a už vidím jeho záda. Chvíli nahoře posedím, ale to už se vedle mě objevuje velký (opravdu velký) visící muž na laně, který se na mě dívá se smutnýma očima a kříčí, ať mu pomůžu tentokrát já. Kouknu se na něj, kouknu se na sebe, v hlavě si přemítnu mé silové schopnosti, a což, když tak se zabijeme oba, chytám ho za ruku a tahám jej nahoru. Závodníkovi naštěstí stačí málo, krčí loket, za který ho držím a druhou rukou už se sápe sám, najednou je nahoře a tentokrát to je on, kdo už vidí pouze moje záda. Dojdu k poslední překážce, letos nový, pořadateli oblíbený, vždy před cíl postavený Multimonkey Bar s kruhy a kovovou tyčí na přeručkování. Zhoupnu se na prvním kruhu, pokračuju na druhý, třetí, čtvrtý, na pátém, těsně před tyčí mi klouže ruka. Posledních 30 burpees, zvedám se ze země, skáču přes oheň a na krku už se mi houpe modrá medaile, hosteska mě objímá a křičí, že jsem skvělá. A já ji to věřím.
Tento závod ve mně zanechal další nesmazatelnou stopu a byl opět úplně jiný než ty předchozí. Nenarazila jsem na žádné podvádění, což přisuzuji větší náročnosti trati, na kterou se vydají už jen opravdoví spartanští nadšenci, a ikdyž běžecky se mi moc nedařilo, vynahradila jsem si to nově překonanými překážkami, které pro mě byly do této chvíle nemožné. Nadšeně už vyhlížím Donovaly a poslední nejtěžší krok k mé Winter Trifectě.
Vždy jsi silnější, než si myslíš!
#8 Lucie