V sobotu 22.října se v Ostravě Zábřehu konal závod nazvaný „Běh pro Elišku“. Musím se přiznat, že původně jsem na tento závod vůbec neměla v plánu jít, ani jsem o něm nevěděla, ale asi ve čtvrtek večer se mě můj kamarád Štěpán zeptal, jestli bych s ním tento závod neabsolvovala. Nejdříve jsem trochu zaváhala, protože jsem už nějaký ten měsíc neběhala a moje fyzička byla na bodu nula. V informacích jsem se dočetla, že tento běh je benefiční, slouží k získání peněz pro tělesně postižené, nemocné a jinak zdravotně znevýhodněné občany v Ostravě, a pokud chce člověk těmto lidem pomoci, nemusí se ani závodu účastnit a stačí, když přispěje svou dobrovolnou částkou. V hlavě mi probleskla i tato možnost. Udělala bych dobrý skutek a zároveň bych nemusela běžet! Pak jsem si, ale vzpomněla na pravidla Černých plic, kdy člen musí absolvovat minimálně dva závody ročně, a tak si říkám, že Ostrava-Zábřeh zase není tak daleko, a tak si aspoň těch 5 km zaběhnu.
Na místo činu jsme dorazili asi dvacet minut před startem, většina z našich členů už byla nachystána na startu. Mnoho z nich jsem pár měsíců neviděla a bylo hezké se zase se všemi shledat. Se Štěpánem jsme si rychle zaskočili vyzvednout startovní číslo a utíkali jsme se k ostatním přiřadit na start. K mému překvapení byl závod velmi dobře zorganizovaný, čímž nechci tuto akci jakkoli znehodnotit, ale vzhledem k tomu, že to byl benefiční závod, nečekala jsem až takovou úroveň. Bylo tam plno stánků s občerstvením, dokonce se zde pořádal i koncert Petry Černocké, jako dárek jsme dostali sportovní batůžek a celkově přístup všech pořádajících byl velmi dobrý.
Závod konečně odstartoval a Černé plíce radostně vyběhly!
Nejsem zrovna profi běžec a taktik už vůbec ne, tak jsem to hned ze začátku vypálila, abych získala nějaký náskok. Po celou dobu jsem se snažila své tempo jakžtakž udržovat, což samozřejmě nešlo…Povzbudila mě až skupinka asi tří kluků okolo 12 let, kteří běželi těsně přede mnou se svým otcem a měli závod docela dobře rozběhnutý. Jejich otec se zřejmě fakticky snažil, aby všichni podali dobrý výkon, protože jakmile trochu zafoukal vítr, otec zavelel, ať se za ním všichni zařadí a vítr je nebrzdí. Říkám si:„Tak to je odhodlání! Musím zabrat a snažit se, ať mě ti dvanáctiletí klučinové nepředběhnou…!“ No, moc se mi to nepovedlo, za chvíli jsem tento krásný vláček stejně ztratila. Vzhledem k tomu, že jsem v Zábřehu asi dva roky bydlela, trasu jsem docela dobře znala, a tak i přes mé nedokonalé odhadování vzdálenosti jsem zhruba věděla, kde zrovna jsem a kolik km mi asi zbývá do cíle.
Poslední metry byly jako vždy utrpení a znovu jsem si připomínala, proč toto zase dělám. Avšak hned po přeběhnutí cílově čáry mě zalil pocit štěstí z dokončeného závodu i z dobrého skutku. Po doběhnutí závodníky čekalo milé občerstvení. Počasí během celého závodu bylo velmi příjemné, a tak když jsme na konci této akce stáli všichni u sebe spokojeně držící párek v rohlíku a pivo, říkala jsem si, že to vážně stálo za to. Doufám, že Elišce vybrané peníze aspoň částečně zjednoduší její život, a bude se na svět dívat s větším úsměvem!
#36 Barbora