Jednoho sobotního pracovního dne mi ukázal kolega tenhle závod – Nezmar SkyMaraton. Neuvažoval jsem, že po Salomon Slezském maratonu budu chtít letos něco podobného běžet, přece jenom to pro mě byl plánovaný závod letošního roku, který jsem si splnil na 120%. Každopádně to nemění nic na tom, že jsem se obratem registroval a měl z toho dobrý pocit.
Předem jsem byl upozorňován kolegou, že: „Je to trošku víc kopcovité“ a hlavně že: „Je tam jedna docela strmá a dlouhá sjezdovka“. Po pravdě tam jsou 3, ale to mi neřekl, díky Míšo, bohužel jsem to nevyčetl z mapy já, což je hlavně má chyba.
Den “D” je tady, měsíc utekl jako voda, speciální příprava žádná. Klasický objem kilometrů + jeden čtyřdenní výlet na Martinské hole. Ráno vstávám s nervozitou, nicméně sluníčko od rána vykukovalo, předpověď něco kolem 20st, což jsou ideální podmínky.
Na místě jsem po osmé hod. Start 9:30 takže jsem měl dost času se v klidu registrovat, převléct, trošičku rozběhat a protáhnout. Zaujal jsem svůj klasický zadní flek, nikam se nehoním a nemíním to nastřelit jako borci v předních řadách, kterým patří můj velký obdiv.
První na řadě je vrchol Prašivé, na kterém se moc neohřeji a peláším dál. Po seběhnutí na lesní cestu jsem byl zmaten skupinou běžců, kteří se vrací zpět, protože blbě odbočili a vrchol podběhli. Chvíli jsem váhal co se děje, než jsem se zorientoval a zjistil, že mě se to netýká.
Jako druhý kopec mě čekal vrchol Malé Čantoryje, nečekejte žádný normální kopec, z 3/4 závodu to bylo hoodně funky, ve výsledku jen nahoru a dolů. Po kratším seběhu dobíham k první občerstvovačce, leju ionťák, doplním vodu a zjišťuji, že mě čeká sjezdovka a určitě ne ta, o které jsem věděl.
Po kilometrovém šlapání sjezdovky kopec nepřestává a minimálně ještě jednou tolik šlapu zhruba ve stejném stoupání. To, co následovalo potom, nikdy nezapomenu. Byl to seběh, no spíš krasojízda po prdeli a hra o to neztratit hole, protože ten kopec jít nahoru znovu prostě nechceš. Podle telefonu klesání přes 500 metrů na 3,5 kilometrech, místy až přes 45% klesání. MASAKR!!
Dobíhám do města Jaszowiec, už z dáli jsem viděl krásnou dlouho levotočivou sjezdovku, na které je vláček běžců přede mnou. Nohy už nebyly tak lehké jako na začátku, voda žádná. Naštěstí pod kopcem byla druhá občerstvovačka. Podával se ionťák, banán, čokoláda a nějaké energetické tyčinky. Byl jsem mile překvapen z takové hostiny. Využiji ionťák k naplnění lahví, Do ruky ještě jeden kelímek na cestu, zobnu čokoládku a půl banánů. Ptám se, kolik už máme za sebou, odpověď zní: 17km. Pousmál jsem se, protože mé nohy se cítily na víc.
Chytám se dvou, načerno se pohybujících běžců po sjezdovce bez skipasu, se kterými prohazuji pár vět na odlehčení nálady. Zjišťuji fakt, že jedna věc je vyjít dvoukilometrovou sjezdovku, druhá je ta, pokračovat ještě v mírnějším stoupání dál, až k rozhledně na Velké Čantoryji.
Na dalších desíti kilometrech zjišťuji, že naši polští sousedé mají opravdu takovou povahu, jak se o nich říká. Do téhle doby krásně značená trať skončila. Otrhané značení, poházené kolem tratě, skupinky děti, kteří si z vás vyloženě dělají srandu a ještě při tom mají značení v ruce nebo kolem krku místo šály. Po závodě jsem se dozvěděl, že i místy lítaly kameny kolem hlav, jako na divokém západě. Opravdu mi to bylo líto, protože pořadatelé museli vynaložit hodně sil a času k přípravě takového velkého závodu.
Zhruba na 27. kilometru potkávám další občerstvovačku, opět bohatá a ještě doplněna o sůl, melouny a müsli tyčinky. Doplním vodu, máčím meloun do soli a může se opět pokračovat ve stoupání, po již třetí a poslední sjezdovce na Velký Šošov, o které sem nevěděl. Nohy šrot, kopec vyšlapu v tempu šneka. Mozek mi vzkazuje, že nohám se už moc nechce a ať nepřemýšlím o tom, že bych se ještě rozběhl. Na horizontu na mě mává pořadatel zvonem a povzbuzuje. Sbírám poslední síly, které jsem vlastně už někde nechal na trati a běžím.
Po 15 minutách poslední občerstvení. Fyzicky na dně, psychicky ne o moc líp. Švédské stoly obohacené, vším o čem jsem se zmiňoval plus Cola, salám který se na mě smál a vyloženě si říkal o to, ať si ho vezmu.
Takže 2 kelímky Coly, jeden ionťák, dvě kolečka salámu, hroznový cukr a jako třešničku na dortu jsem zvolil gel s příchutí “bitter lemon”, který si už určitě nekoupím. Předemnou poslední dva malé kopečky a seběh do cíle.
Netrvalo tomu dlouho a svou občerstvovací nálož jsem mohl pomocí lopatky sbírat ze země, žaludek na tom už taky nebyl zrovna oukej.
Nohy protestují, hlava říká stop. Nekoncentrovaný zakopávám o každý šutr, které mi někdo schválně naházel pod nohy. Když jsem si myslel, že hůř být nemůže, tak mi vypadává hůlka z ruky, kterou zvedám tak rychle, až dostávám křeč do stehna. Posledních 5 kilometrů běžím skoro 40 minut. Místy brečím a modlím se, ať už to vše skončí.
Do cíle dobíhám v čase 6:19. Pocit nedokážu popsat, vše ze mě spadlo a byl jsem na sebe patřičně hrdý. Teprve teď si uvědomuji, že dokud si člověk nesáhne na své psychické a fyzické dno, tak to není ta pravá výzva.
Po závodě jsem si skočil do místní školní jídelny, kde jsem dostal výborný vývar, vepřový plátek, jako přílohu jsme si mohli vybrat z těstovin nebo brambor, salát a pití. No neber to!
Pořadatelům patří velké DÍK za to, co pro nás před, během i po závodu udělali. Za mě jasná 1*!!!
Mějte se fajn
#65 Martin
„Vyso“