Není tomu ani osm měsíců, co jsem absolvoval Spartan Race Beast v Koutech a už zase jsme na cestě do Koutů. Tentokrát na Spartan Race Super, tedy kratší závod a ještě k tomu v mnohem příjemnější roční době. Takže tehdy nejvější obava toho, že nás budou do vody hnát hned z kraje závodu se změnila na to, aby tomu tak bylo 😛 Každopádně na závod jsem se velmi těšil a byl to také první Spartan Race, který jsem neběžel sám, ale po celou dobu závodu se sestrou, která se chtěla svého prvního Spartana zúčastnit již minulý rok, ale nakonec kvůli těhotenství svou registraci prodala. Teď do Koutů šla i přesto, že má jen čtyři měsíce po porodu. Takže zatímco sestra začínala být každým dnem, jak se závod blížil nervóznější, já ji stále uklidňoval, že to bude pohodový Spartan.. To jsem však netušil, že tento závod bude zase o krůček dále, než všechny dřívější a čeká nás takový, řekl bych „slabší“ Beast. Závod byl nakonec o cca 10 km kratší, než tehdejší Beast, ale čekaly nové překážky a některé i mírně upravené, takže byly obtížnější.
Po příjezdu na místo bylo ihned zřejmé, že návštěnost je podstatně vyšší, než tomu bylo u loňského Beastu. Takže rychle na registrace, nachystat se a ani nevíme jak a už stojíme na startu. Míjíme klasické překážky typu, podlez přeskoč. Následuje první vysoká zeď a ihned strmé stoupání do kopce. Dlouho se nic neděje, jen neustálé stoupání. Následuje memory test, slova na zapamatování na první pohled děsivé, ale mé „S2ZJEVN“ si pamatuji ještě teď. A zase pokračování do strmého kopce. Konečně krátké klesání a hned máme další překážku, a to nošení klády.
Samozřejmě jsem dostal snad tu nejtěžší a okruh, který bylo nutno se zátěží absolvovat, byl sice na první pohled krátký, ale kláda byla opravdu pekelně těžká. Opět další klesání a jen jsme vyběhli z lesa, spatřili jsme sérii překážek. První bylo přelezení síťové pyramidy, hned po ní plazení pod ostnatým drátem a hned za ním zase o něco vyšší zeď. Za zdí na nás čekala první řada na šplh na laně. Uzly jen dva, a to hned dole, lano úplně mokré a vody více, než po pás. Když jsme mysleli, že bude na chvilku jen běh, tak jsme došli ke specialitě SR Kouty – pytel s pískem. Kdo minulý rok absolvoval Super nebo Beast, moc dobře ví, o čem mluvím 😀 Nevím už úplně přesně, jak tehdy ta trasa byla dlouhá, ale dnes mi přišla úplně nekonečná. První pohled na tu pohybující se smyčku mi připadal jako záběr z nějakého filmu o otročině. Svah byl děsivě prudký a ještě k tomu doslova nekonečný. A aby toho nebylo málo, ještě jsme museli čekat řadu na pytel. Když na nás konečně došla řada, první dojem z váhy pytle nebyl vůbec příjemný. Cestou nahoru jsem pytel několikrát musel odložit (vlastně doslova odhodit), cesta dolů už byla lepší. Konečně jsem pytel hodil na zem a mohl pokračovat. A hned další překážka byla chůze po kolících v zemi. Zatím jsem všechny kolíky za dvou pokusů nikdy nepřešel, takže vidina trestných angličáků byla velmi jasná. Při postavení na první jsem hned začal balancovat. Při došlapu na druhý jsem se však stabilizoval a nakonec se mi podařilo celou trasu dojít. Následovalo podplavání zdi. A pak zase nekonečný strmý kopec, kdy jsem si uvědomil, že si vlastně mám něco pamatovat. Sice jsem si nebyl úplně jist, ale ano, věděl jsem co. Po dlouhém kopci následovala další síťová pyramida. Další plazení se pod ostnatým drátem, tentokrát byl trochu výše, tak to bylo fajn. Další stoupání a máme tady monkeybar. Tentokrát trochu těžší, než ho známe. Trubky hrubé a ještě k tomu každá v jiné výšce. Začínala na mě dopadat euforie toho, že jsem nedělal zatím žádné trestné angličáky.
Následovalo další stoupání a hned po něm šikmá stěna, trochu nepříjemně vysoká, ale šlo to. Konečně přišlo na řadu klesání, ale po něm hned hod oštěpem, který se mi zatím nikdy nepodařil, takže radost z nulového počtu trestných angličáků opadla a už jsem měl za sebou prvních 30. Opět pokračovalo klesání a v jeho průběhu kontrola memory testu. I přes mírnou nejistotu jsem si pamatoval dobře. Dále následovala kladina, ta se mi tehdy na Beastu nepodařila, dnes tomu bylo naštěstí jinak. Po dalším klesání následovalo nošení štěrku v kyblíku, což mě velmi nemile překvapilo, že na tehdejším Beastu byl okruh sotva 40 metrů a dnes asi 300 metrů a ještě k tomu do kopce. Obzvláště následné klesání z prudkého kopce bylo opravdu hodně náročné a nejeden závodník už říkal, že nejsme obtížností dnešního závodu daleko od minulého Beastu, s čímž jsem souhlasil. Po dalším dlouhém klesání již bylo zřejmé, že se blížíme k cíli. Následovalo klasické vytažení pytle na laně. Poté přesunutí kamene deset metrů, pět angličáků a kámen zase odnést zpět. Dále přelezení síťové zdi přesně na stejném místě jako minulý rok. Následně opět cesta v potoce a poté velké překvapení tohoto závodu – ostnatý drát nad vodou. Byla to skvělá překážka, příjemné osvěžení v horkém dni a také sranda. Po vylezení z potoka na nás čekalo ručkování na trubce, následně přeručkování dvou kruhů a dvou lan. Na laně mi bohužel sklouzla ruka, takže následovaly další trestné angličáky. Poté následoval traverse wall, což byla překážka, kterou jsem vždy zvládl, nicméně po potoce jsem byl příliš mokrý, takže mě čekalo hned další třicet. Potom už jen pneumatika, poslední vysoká zeď a konečné přeskočení ohně a cíl!
Celkově jsme skončili na 1527 a 1528 místě s časem 4:37 a sestra se dokonce umístila jako 225 žena z celkového počtu 636 žen.
#54 Jiří