ČESKÝ BĚH ŽEN, 28.5.2016, Ostrava

ČESKÝ BĚH ŽEN, 28.5.2016, Ostrava

 

Zní to majestátně že? A tak i já jsem zatoužila být součástí tohoto hrdě nacionalistického a těžce feministického pojmu, kdy se v jednom májovém dni legálně poblázní hejno ženských navzdory tomu, že čarodějnice se upalovaly už měsíc dopředu.

A no a co! Užila jsem si to ženským způsobem už při hledání cesty. Ano, jela jsem jinam! Pak jsem „schválně“ vjela do jednosměrky v garážích, ať nemusím projíždět celé garáže, nasadila blondýnkovský úsměv a prošlo mi to lehce. No a zakončila to veskrze ženským parkováním, kdy 3 zablokovaná auta přece 5 minut počkají, než to auto srovnám ne!

Výstup z podzemních garáží byl omračující. Všude stylová růžová trička, pak ještě stylovější růžová trička Černých Plic, pobíhající děti, trpělivě postávající tatínci, ohlušující hudba, mlžné opary, proudící davy, vtipné průpovídky moderujícího Jakuba Koháka: „Nazdar Běhny, je pro vás připraven izotonický nápoj, abyste náhodou nevyschly. No, i když v mé přítomnosti žádná nevyschne (ďábelský smích)“.

Z Plic nás nakonec běželo 7 krásných Běhen podporovaných naším věrným panošem a osobním fotografem v jedné osobě – Štefanem. Druhý mužský významný element, který to odnesl, byl Ondra, protože se na tu dobu naší nepřítomnosti stal úschovnou a věšákem zároveň. Teď to zrychlím a přeneseme se tou nervozitou už na startovní čáru, ke které nás přes davy nadržených žen dostala Zuzanka, neboť prohlásila, že přece nebude tak vzadu, to nemá cenu J a měla pravdu, protože když už jsme „vystartovaly“, tak z počátku se věru běžet nedalo.

Já asi nezapřu soutěživého ducha, jelikož jsem rázem startovním výstřelem překonala únavu z páteční teambuildingové noci a zákeřně jsem se vždy protáhla po straně toho krokem jdoucího davu, když to pružná vymezovací páska dovolovala. Jak jsme ale minuly Trojhalí, již nešlo předstírat, že vlastně bohužel nemůžeme kvůli kolemzavazejícím běžet a už jsme musely předvést výkon. Betonová cesta se rozprostřela doširoka ale ouha i do kopečka. Začala jsem vnímat svoje funění a snažila se naopak neposlouchat svůj vnitřní hlas: „ proboha, ještě dnes si okamžitě zrušíš všechny běhací závody! To ti za to stojí taková nechutná tělesná námaha!“. V tomto horkém dni to opravdu bylo něco!

Organizátoři to opravdu měli vychytané a na trati připravili myslím, že dokonce i 2 občerstvovací stanice. Pak už jsem byla v kómatu, tak se to neodvažuji tvrdit s jistotou, ale pamatuju si, že jsem se vždy jen zmohla ochrstnout se vodou a funět zas dál. Cesta se nějak čím dál pomaleji linula kolem řeky, pak ovšem prudce zahnula za roh do centra, když jsem v dálce spatřila tu zmiňovanou záchrannou zvlhčující stanici. Nicméně v parčíku už moje tělo zvítězilo nad mozkem a zastavilo. Povzbuzující pán řval: „Tak běžííímeee“ jenže když viděl můj rudý obličej a mrtvolný výraz už jen tiše dodal: „ No co bych v tomhle vedru dělal asi já.“

Mezitím mě ležérním stylem předběhly naprosto neadekvátně vzhlížející soupeřky a to mě vyhecovalo k další vlně sebevražedného tempa, což mi ovšem vydrželo jen pod kopec! Ale na kopci už jsem v dálce tušila naději. Naději, že už to martyrium převlečené za „radost z pohybu“ skončí, když zaberu a konečně to dofinišuju. Předběhla jsem ze všech sil ještě 6 ženských, ovšem ta poslední na mě ušila lest. Schovala si záložní adrenalin na posledních pár metrů a vymáčkla to ze sebe tak, že už jsem nebyla schopná poručit svým nožkám, ať přece proboha ještě trošku zrychlí a normálně mě sprostě, těsně před cílem předběhla znova. Konečně jsem proběhla cílovou bránou a už ani neměla sílu usmívat se na fotografy. Chtělo se mi zvracet. Mého nachystaného předklonu zručně využila slečna, co rozdávala medaile a mě to přece jenom dojalo a zabránilo nejhoršímu.

 

13307294_10208343069591656_2835469798273815035_n

 

Lehla jsem si na trávu a začala si uvědomovat následky svého pošetilého chování: máš to za sebou, juchůůů, vypadáš hrozně a ještě tak 2,5hodiny budeš, zvládla jsi to, jééžiš to je super….ooo 6tá v kategorii „vyzrálých žen“, vidíš, kdybys nezastavovala, mohlo to být zase pod 23 minut, co je to za zvláštní hřejivý pocit u srdéčka? Infarkt myokardu? Ne, je to štěstí!

A pak už to bylo jako ve snu…pomalu jsme se scházely a těšilo mě, že všechny vypadáme obnošeně (až na Markétku, která prostě vždycky vypadá senzačně a Zuzanku, na které ani nejde poznat, že běžela, i když skoro vyhrála).

Opravdu jsme vyfasovaly izotonický drink i vodu a banán a koláček a to všechno klidně třikrát. Spoustu poukázek a krásnou medaili, ale hlavně: nezapomenutelný zážitek, protože nás bylo tolik kamarádek a mohly jsme to sdílet spolu a moc dobře jsme rozuměly utrpení i radosti těch ostatních.

Nejhezčí ovšem bylo posezení na terase, Aperol Spritz byl stylovým přípitkem na naše vítězství, že jsme zase překonaly sebe samy. Obědem jsme trojnásobně doplnily ztracené kalorie a příjemnou soudružkovskou konverzací jsme si krátily čas při čekání na vyhlášení výsledků a na tombolu.

Kohák to zase rozjel ve velkém a bavil všechny svými hláškami a tím, jak vždy ochotně objímal a omacával hlavně ty hezké výherkyně. Rozdaly se všechny krásné ceny, poháry – skleněné sošky s motivem běžící ženy, pukety (jedlá ovocno-zeleninová kytice) a začalo lehce pršet. Prostě organizátoři to měli úžasně zařízené a patří jim velká poklona za všechnu tu velkou práci, která šla vidět na každém kroku.

Takže, jestli chceš taky posunout své limity, zažít nezapomenutelné chvíle a poznat nové inspirativní lidi, můžeš se připojit k nám a už po hodině toho šíleného vypětí stejně zapomeneš na nepříjemnosti a zbude jen štěstí, hrdost a sounáležitost. Je krásné mít kolem sebe stejné blázny a prožívat to spolu;-)

 

#39 Markéta