Když RUNTOUR vypsalo termín svého posledního závodu, bylo to jasné, musím běžet. Pardubice, respektive Velká pardubická, přímo na dostihovém závodišti. Mé srdíčko poskočilo radostí. Už od dítěte totiž toužím tuto trat zdolat. Děda mi jednou řekl, že před samotnou Velkou pardubickou si to jdou žokejové vždycky projít a já, když mi bylo asi 7, jsem to chtěla samozřejmě taky. Chtěla jsem vlastně všude, kde měli koně. I když má láska ke koním dávno pominula, tak jsem se na tenhle závod neskutečně těšila. Proto bylo jasné, že se nespokojím s pouhými 5 km a poběžím rovnou 10. Vlastně jsme si mohli vybrat až na trati, ale o tom později.
Ráno klasika, odporné kafe na benzince, kde řeším dilema, jestli je větší hnus kafe z automatu anebo to z kávovaru. Volím menší zlo a kávovar vyhrává. Hnus jako hnus, a alespoň to mléko nebylo sušené. Cestou tam už si plánujeme, kam zajdeme na jídlo. V Pardubicích nemáme nic vytipovaného. Vlastně, když teď tak přemýšlím, o Pardubicích nevím skoro nic. Naštěstí díky Spartan race a ostatním super závodům máme proježděnou snad půlku republiky, tak si vzpomeneme na americký motorest, který jsme vždycky cestou míjeli, ale ještě tam nikdo z nás nebyl. Zuz to šikovně „vygooglí“ a už si plánujeme, co dobrého si dáme. Takže klasika, ještě nemáme odběhnuto, ale co si dáme, to už každý ví.
Popojedem.. Jsme tam, vyzvedáváme registrace a jdeme zabrat nějaké super místo pod střechou na tribuně. Začíná totiž pršet a celkem se ochladilo. Vlastně začalo pršet tak, že se musel posunout start. Nakonec se nám podařilo obsadit místo v dostihové kavárně, takže kluci nemuseli ani ven a mohli na nás koukat pěkně v teplíčku za sklem a hlídat pevnost s věcmi. Čekáme na zbytek týmu, s holkami stihneme pár selfíček, po dlouhé době jsme spolu opět na závodě, tak se to muselo zdokumentovat. Postupně narůstá počet triček Černých plic a já dělám průzkum, kdo teda poběží těch 10 km, vzhledem k počasí se nikomu moc nechtělo. Až na mě, byl to vlastně můj první běh od B7. Díky problémům s kolenem, jsem si musela dát pauzu, aby si kolínka odpočinula, mám s nimi ještě nějaké plány do budoucna, tak jsem jim dopřála oddych. Ale přece jsem nejela takovou štreku autem, abych si pak zaběhla jen pětku a jela domů. Vlastně pětku nemám ráda, nestihnu se rozběhnout a už jsem v cíli, ale zase jsem si říkala, jestli těch 10 nebude na mě moc, no uvidíme, můžu se vlastně rozmyslet až v průběhu.
Všichni v teplíčku pozorujeme nadšence, kteří se v tom počasí rozbíhávají. Říkáme si, že je to přece jen takový závod pro radost, budeme skákat jako koníci a zdoláme pár překážek. Nakonec se jdeme ven aspoň trošku aklimatizovat. Udělám pár dřepů, poskáču a dobré… nic se nemá přehánět.
Tři, dva, jedna, start. Hned po prvním km vím, že chci běžet těch 10 km, je to boží. Trať je měkoučká. Kolínka jásají a ze mě se stal takový spokojený koník. Neběžím ani moc rychle, prostě jen tak, na pohodu, abych zvládla i druhé kolo. Začínám mít hlad, jen takový malý ale mám ho. Nemám ani hroznový cukr, no co, určitě bude nějaká občerstvovačka s jonťákem. NEBYLA. Všude jen Rajec, rajec v kelímu a pro jistotu i v malé pet lahvi. Fajn, budu to muset přežít. Zvolním tempo, abych to celé zvládla. Kochám se tratí, radostí z pohodového běhu a z toho, že mě nic nebolí. Ale ten hlad, ten mě začíná štvát. Začíná se mi kroutit břicho. Cíl se blíží, ale jen pro ty, co běží 5 km. Chvílemi si říkám, tak co, poběžíš jen pětku, Johanovi to udělá radost a nebude se o mě bát, protože nemám naběháno. NEVYŠLO.
Odbočuji místo doprava, doleva a zahajuji další kolo. Ovšem po chvilce toho začínám litovat. Žaludek začal stávkovat. Hlad je, prostě hlad a já nemohla zrychlit, spíše jsem začínala zpomalovat. Rozhlížím se kolem a poprosím paní, která mě dobíhá, zdali nemá aspoň ten hroznový cukr. Naštěstí měla. ZÁCHRANA. Dobíhá mě Víťa, kterému stihnu sdělit, že mám hlad a jestli taky něco nemá v kapse, bohužel nemá. Jsem smutná a svůj podarovaný cukřík si ještě chvilku šetřím. Plán byl, že si ho dám tak na osmém kilometru. OPĚT NEVYŠLO. Na občerstvovačce zase Rajec, paráda, za to startovné tam mohl být aspoň banán. Pane bože, co bych dala v tu chvíli za kousek banánu. Ani ten mobil jsem u sebe neměla, abych poslala Johanovi S.O.S sms, že potřebuji cukr a ať mě čeká někde u trati. Bohužel, to mám za to, že jsem ho neposlechla a běžela jsem tu desítku. Hold se vytrápím sama. Připadá mi, že se plazím jako šnek. Dobíhá mě pán, co na mě z vesela pokřikuje, že je z Havířova a že už o nás slyšel, možná by se k nám i přidal.
Chvilku si povídáme, ale můj žaludek si chtěl povídat asi taky. Mám pocit, že si trávím vnitřnosti a za chvilku umřu. Proto se neostýchám a svého nového kamaráda poprosím, jestli nemá cukřík, řekl, že nemá. Určitě si všiml mého výrazu alá opuštěné štěně, proto mi hned v zápětí nabídl svou poslední datli. Datle?! Slyším datle, pane bože datle, on mi dá datli. Jídlo. Cukr. Něco do bříška. Já neumřu. Ještě nikdy jsem nebyla tak vděčná. Takže díky pane s datlí, zachránil jste mi život!
Ta radost jakou jsem měla, mi vydržela až do konce závodu. Cukr z datle zapůsobil, jen co jsem ji strčila do pusy. Zdolávám poslední překážku a říkám si, hlavně si nic neudělej. Byl to takový super kopeček, s příkrým spádem dolů. Takže dolů se muselo jakoby skočit. Zde podle mě největší úmrtnost koníčků. V prvním kole jsem ho zdolala, tak snad to musím zvládnout i teď a nezlomit si obě nohy. Seskakuju a počítám poslední metry. Nemám absolutní pojem o čase, určitě už po mě vyhlásili pátrání.
Vidím cíl. Zvládnu závěrečný sprint, při kterém žaludek udělal tak tři kotrmelce a na tuhle změnu tempa nebyl vůbec připraven, ovšem datle mi dodala sílu a najednou mám na krku placku a stojím v cíli. Respektive stojím v předklonu a čekám, co bude. Všechno naštěstí zůstalo tam, kde mělo a já si jdu pro svůj vysněný banán s konečným časem 00:59:01. Yees, je to pod hodinu. Sama sobě gratuluji, byl to boj, ale nakonec jsem ráda, že jsem si tu desítku zaběhla a úspěšně ji dokončila.
#5 Michaela