K napsání tohoto článku mě inspiroval článek Milý „stařík“, který jsem si přečetl. Moc se mi líbil. Však to nemusí být článek o nějakém závodu, ale třeba o někom. No a kdo by měl napsat něco našem předsedovi než já. Psát něco o tom závodě v Novém Jičíně, zranění atd. to se mi fakt nechce, protože co je veselého, zajímavého nebo poučného na zlomeném kotníku, operaci a 3 a půl měsíce chození o berlích, to opravdu nevím. Tak napíšu něco o Danovi, mě a sportu.
Já jsem Danovi a Ingrid vstoupil do života na jaře 2003, kdy Danovi bylo 15 a Ingrid 14 (kdo to neví, má ještě sestru a nyní už dvě – později se nám narodila Kristýna, dnes rovněž členka Černých plic). Bydleli jsme tenkrát v podnájmu na Hlavní třídě v Porubě a já jsem si shodou okolností koncem ledna pořídil krásnou silničku Meridu a rozhodl jsem se, že se vrátím k cyklistice. Závodně jsem sice nikdy nejezdil, ale v průběhu studii na VŠ jsem tenkrát intenzivně jezdil. V jeden slunný den povídám Dankovi „Hele, zajedeme si na kolech na vysílačku do Hošťálkovic“. On tenkrát měl takové kolo nekolo, vrzalo to a hvízdalo, že se to nedalo na cestě přeslechnout. „OK“ povídá a vyrazili jsme. „Když nebudeš moct tak houkni!“, říkám mu. Jedeme, já maličko namachrovaný jak mu to ukážu. Z kraje to šlo, z Hlavní třídy se sjíždělo trochu z kopce, kolem čističky odpadních vod, ale pak jak jsme přejeli Opavici jsme začali stoupat na vysílač. Pořád ho slyším hvízdat za zády. Dobrá tak přidám, nebudu ho šetřit. Jedu co to dá. „Tak co ještě můžeš?“. „Jo“ ozve se vedle mě. Kouknu na něj. Jede, kouká po kraji a evidentně se nudí. To mě naštvalo. Tak já málem vypustím duši na svém superkolu a on nedospělec jeden na té rachotině ani neví, že jede do kopce. „ Víš co, tak jeď napřed a nahoře mě počkáš“, řeknu z posledních sil. No a pak už jsem ho opravdu viděl až nahoře na vysílači. Fakt je ten, že on byl od pasu nahoru takový nic moc, klidně by se schoval za těžní lano, ale nohy měl vždycky pořádné. Typický cyklistický somatotyp. Škoda, že se nedal na profesionální cyklistiku. Dneska by mu Leo König vozil vodu.
Léta plynula, přestěhovali jsme se do Rychvaldu, narodila se mi dcera, chodil jsem do práce, opravovali jsme barák a já když jsem se dostal ke sportu jednou, maximálně dvakrát týdně bylo dobře. Danek se věnoval dospívání a sportu se věnoval tak jako každý jiný v jeho věku – nic moc.
Po nějakém čase jsme seděli u něho v jeho bytě, bavili se a mně se zdálo, že se na sport úplně vykašlal. Měl tenkrát složitější životní období, jak už to tak u každého občas bývá. Tak mu říkám: „ Nevyser se na sport, on tě vytáhne z různých životních sraček a ještě uděláš něco pro zdraví. Vím to z vlastní zkušenosti!“. Po nějakém čase mi zavolal: “Nedal bys mi svoje činky? Říkal jsi, že už je nebudeš potřebovat“. „OK“, říkám „ale jednoručky si nechám a musíš si to odvézt!“. Byl jsem rád, že se toho zbavím a nebude to zahálet. Po čase bylo vidět, že přestává být lanovitý a začíná se tam něco rýsovat.
Uběhl zas nějaký čas a jednou večer mi žena říká: „Co víš o Černých Plících? No vím o tom všechno, vždyť chlapi na šachtě se nebaví o ničem jiném. Víš co je v dole prachu a když tam fáráš 20 a více roků, tak to musí zanechat nějaké následky! Blbče, já jsem nemyslela plíce jako plíce, ale plíce jako sportovní oddíl Černé Plíce. Tak to jsem neslyšel. Co to je? No, bavila jsem se s Danem a on říkal, že takový sportovní oddíl chtějí založit.“ Hm zajímavé, ale pustil jsem to z hlavy. Po krátkém čase mi Danek volá. „Hele vadilo, by ti, kdyby SK Černé plíce měly sídlo na tvojí adrese? No v jádru ne, ale co by to obnášelo? Nic, akorát ti přijde občas nějaká pošta, ale musíš s tím písemně souhlasit. Tak jo, proč ne“. A tak mají Černé plíce mou adresu a já jsem měl dobrý pocit, že jsem něco udělal pro rozvoj sportu. Vůbec jsem netušil kam až to dospěje. Myslel jsem si, že to po čase vyšumí do ztracena. No vida, jsem rád, že jsem se mýlil!
Dál už ten příběh všichni znáte. Dana neopustilo kolo, ale přidal k tomu postupně běh, překážkové závody, lezení na umělé stěně a potom Crossfit, kterému se věnuje dodnes a myslím že už něco přes dva roky. Černé plíce je jeho koníček a baví ho více než cokoliv předtím, a to vím, o čem mluvím, a je to dobře. Postupně za ně začala závodit i jeho nejmladší sestra Kristýna, no a začal jsem i já a brzy vinou zranění skončil. Čeká mě po Novém roce ještě další operace a pak se teprve uvidí, jak to bude s tím běháním. Posilovat, plavat a jezdit na kole budu moct určitě (a už to taky dělám), ale s tím během je to otázka. Uvidíme.
Před 🙂
Po 🙂
#71 Petr