Jedna z našich relativně nových členek sepsala své paměti ze závodu STEELRUN 2015. A nebyl to pro ni jen tak ledajaký závod. Její první závod v životě, neběžec, matka dvou malých dětí – mimochodem to poslední by ji málokdo tipoval. Přečtěte si její pocity z trnité cesty tohoto závodu od startovního výstřelu až k vítězným (skoro) nejvyšším stupínkům slávy.
Tohle je pro tebe, můj milý příteli…pro toho, kdo ještě sedí doma na zadku a nesebral odvahu rozhodnout se a čelit možná i bláznivé výzvě. Pro toho, kdo si uvědomil, že mu zase něco v životě chybí a že se něco důležitého vytratilo. Byla jsem to i já! A náhoda nebo prostě osud mi do cesty postavili ty správné odvážné lidi, kteří ochotně otvírají dveře Nezkušeným, Vystrašeným a Neznámým. Najednou jsem se mohla zcela nadechnout a vůbec mi nevadilo, že mám taky Černé plíce.
Takže…aby jste to pochopili…jsem normální průměrná ženská, která nikdy v životě nezávodila, nemám sportovní hantýrku v krvi, nemám natrénován běh ani ručkování, ani šplhání, ani chůzi po kůlech. Jo, nemotorně proběhnout v pneumatikách zvládnu, taky si poničit make-up při potápění v bahnité vodě, zvládnu toporně přeskočit balíky slámy, dokážu roztřepaně vyšplhat po síti či nejistě koulet velikou pneumatikou i se plazit bahnem pod ostnatým drátem. Ale to všechno proto, že jsem na to nebyla sama. Dobře, nebudu vás už nudit a odhalím podstatné detaily.
Vendryně, podhůří Těšínských Beskyd, Majday.2015, Steelrun, adrenalinový závod dvojic, kde si členové týmu mohou navzájem pomáhat. Juchů. Takže tohle by pro mě mohla být taková něžná předehra a zasvěcení do problematiky, protože až půjdu v říjnu na bláhově zapsaný Spartan race Super, tak tam nebude nikdo, kdo by mě povystrčil či zadek popostrčil. A teď je srpen a sluníčko dodává sílu a voda v potoce při brodění příjemně chladí.
A já mám toho nejlepšího parťáka pod Vendryňským poledním sluncem, protože rád pracuje s postiženými lidmi a ve svém volném čase se věnuje charitě, tak mu nedělalo problém ujmout se mě. Neklade na mě přehnané nároky, tak do registrační listiny skromně uvedl sílu týmu rovnou 5 (nejzkušenější), protože asi tušil, že nás zařadí 7mé na start, abych se nestihla ještě více stresovat či třeba prchnout.
Zkušeně volím klouzavé boty a nepraktický úbor, ze kterého lezou špeky a nechrání před okolními pichlavými nástrahami. Vybíháme a má subjektivně hodnocená, někdy i slušná rychlost je snížena o 20% obavami, že v těch klouzavých botách hodím držku a závod zabalíme kvůli zbytečnému zranění. Postupně dochází k dalšímu snižování rychlosti poskakováním v potoce na kluzkých břidlicových kamenech a prudký krpál degraduje můj běh na pouhý toporný výstup.
Nejenom můj hypotalamus maká na plné obrátky a chladí celé rozhicované tělo, plíce nestíhají nasávat vzduch a nohy neposlouchají důrazné povely přidušeného mozku, že mají laskavě zrychlit a proběhnout ladně tím tunelem. Parťák je shovívavý, pořád někde čeká na rozcestích, čte si naučné tabulky na stezce a konverzuje se závodníky. Dokonce též vtipkuje a já si teď už tak zpětně vybavuju, že jsem se asi i pokusila usmát či něco zamumlat, že jako v pohodě, zatímco mi už dávno vyschlo v puse. Taky povzbuzuje a hecuje, že už ale vážně tam od toho stromu se zase rozběhneme. Stydím se, že jsem mu asi zkazila závod, ale opět uvítám jeho ruku na zadku, aby mě vysadil na tyč či mi podržel nohy při ručkování.
Proboha kolik ještě stanovišť?! Prý se mám vydýchat za běhu, aha. Poznávám na obzoru cílový kopeček a při radostném výskoku zjišťuju, že ten prevít tělo má přece jenom někde zašité rezervy. Jenže na cílové planince je na sebe natěsnána snad polovina stanovišť s překážkami, tak se mé rezervy rychle vyprazdňují. V bludišti ztrácíme snad minutu, protože nás ani v tom laufu nenapadlo, chytře se na kopečku porozhlédnout a pošmírovat únikový východ. Přes zablácené oči přece jenom už vidím cíl a zase zjišťuju, že to tělo simulant najednou umí i vystartovat a strhnout parťáka do cílové rovinky.
No a teď už vypínám a dopřávám endorfinům ozdobit mou zabahněnou tvář přihlouplým úsměvem. Padám na parťáka a vypadá to jako děkovné objetí. Dostáváme vodu, medaili a já nepopsatelný životní zážitek. Ostříkat hadicí to bahno, ale ten úsměv mi zůstává už napořád. Proč? Protože jsem překonala tu starou sebe samu. Člověk potí krev, rozedře si kolena, udělá si puchýře a už ztrácí naději, že přece zrovna on, slabá nezkušená hmota s nic moc vycepovanou vůlí, nemůže přece slavit zrovna zvláštní úspěch. Ovšem! Světe div se! Najednou stojíme na sice nejnižším stupínku bedny, ale štěstí, hrdost a vděk jsou nepopsatelné.
ELITA MIX – 3. místo, čas: 1:12:40
Určitě to za to stojí zkoušet se znova a znova a třeba i vědět, že příště tam nebudu mít svého mecenáše a tak úžasnou pomocnou ruku. Jde o to, že si zas trošku posunete svoje meze, že poznáte stejně naladěné blázny, že se zasmějete vlastnímu strachu a ponoříte se do přítomného okamžiku, kdy necítíte jak vám kameny či sláma rozdírají kůži. Zažijete přátelství a podporu, přerovnáte si hodnoty a uvědomíte si, co je pro vás důležité. No a hlavně, pak se zaslouženě nadlábnete a užijete si všechny ty doprovodné programy a koncerty, co pak byly jako bonus po závodech 🙂 Takže? Jdete do toho příští rok se mnou? Stačí si vybrat dobrého parťáka 😉 Ale pozor! Toho mého už mám rezervovaného! Jsme skromní, nemusíme prý vyhrát, stačí i druhé místo 😀
#39 Markéta – Marcat, Černé plíce