Pokud to myslíte s běháním vážně, dostanete se jednou do okamžiku, kdy se po vyhecování, nebo jen tak, přihlásíte na nějaký závod, abyste poměřili síly s ostatními, nebo sami se sebou. No a protože se moje běhání, respektive výběhy změnily ve snahu opravdu běhat, rozhodl jsem se v rámci mentální přípravy a testování aktuální kondice zúčastnit se renomovaného crossového běhu na Landeku.
Na doporučení mé starostlivé trenérky jsem se potupně, ale přesto disciplinovaně přihlásil jen na pětku. Na druhou stranu: bude to moje premiéra na této trati a alespoň si vyzkouším, jak se drží tempo rychlejší, než na univerzální desítce.
Jedno české přísloví praví, že „kdo nemá v hlavě, musí mít v nohách“. No a já, namotivovaný běžec-začátečník, jsem si to otočil a tvrdím, že „kdo nemá v nohách (naběháno), musí mít v hlavě“, abych svůj výkonnostní handicap trochu snížil. Ostatně, má skvělá trenérka tvrdí, že běhání je v 80% o hlavě, takže nemám důvod nevyužít své psychické kondice i při běhaní. Tohle rozhodnutí způsobilo, že jsem se na start pětky postavil do první lajny. Vybaven taktickými pokyny, kde na prvním místě bylo „nesmíš přepálit start!“ a potom „drž si tempo a postupně přidávej“. Jenže trenér míní svěřenec mění… 🙂
Zazněl startovní výstřel. Čelo skupiny se vydalo šíleným tempem (tedy spíš pomalým sprintem vpřed). A stejně rychle, jako se dali běžci do pohybu, upadly v zapomnění i mé taktické pokyny. Až budu příště někde běžet, připomeňte mi prosím, kde je mé místo na startu! 🙂
Po krátké rovince se trať stáčí prudce doleva a já koukám do pořádného kopce. Máme za sebou asi 150 m, takže mám síly dost a podle hesla „všechno to je v hlavě“ se zakusuji do kopce stejným tempem, jako čelo skupiny. Těsně před vrcholem výběhu začínám cítit stehna ale ničeho nedbám a po dalších pár metrech jsem na vrcholu. To by bylo fajn, ale tím jsou moje „sprinterské“ možnosti u konce a i když hlava nechce, tělo se rozhodlo zpomalit. Snažím se vydržet v tempu, které stále ještě připomínalo běh. Jde to, ale kromě předbíhajících běžců se k pálivým stehnům přidává dechová nedostatečnost s poslechovým nálezem astmatika v záchvatu. Snažím se sípat potichu, aby se mi náhodou někdo nesnažil pomoct, ale moc mi to nejde. A tempo opět o něco klesá. I přesto po dalších minutách cítím, že k pálicím stehnům a astmatickému záchvatu se přidává píchání v pravém boku a podbřišku. Své tempo se stále snažím držet a už ani nesledují rychlíky, kteří mne předbíhají. Sbíháme na cyklostezku vedoucí do hornického muzea a já začínám litovat, že sebou nemám Ventolin, který bych teď vyměnil i za půlku království. Vzpomenu si na Terku (trenérka), která mi radí, jak je potřeba v těchto případech dýchat. Trochu to pomáhá, i když dvě kočky, které jsem předběhl, z té směsi funění a spastických fenoménů musely mít pořádné trauma. Nicméně to zabírá a moje kondice i nálada dostává pozitivní impulzy. Při tom si vzpomenu na jedno ze Zátopkových hesel, které říká, že schopnost snášet bolest je rozdíl mezi chlapce a mužem. V tom okamžiku mne jeden takový chlapec předbíhá. Podle mě vůbec nedýchá a bez známek únavy si jen tak běží dál. Snažím se přizpůsobit jeho tempu a to se mi daří až pod schody v hornickém muzeu, po kterých se vybíhá k Harendě. Tedy schody vybíhám za ním, ale zatím co klučina běží dál, já musím zpomalit a uvažuji, jak rychlý nástup má rabdomyolýza, která v mé sbírce chorob ještě nebyla. Běh přechází na chvíli v rychlou chůzi a já před sebou vidím běžce, kteří kráčejí ještě pomaleji než já. Co to pro vaší psychiku znamená? Nic nepotěší tak, jako cizí neštěstí. A proto mi běžci handicapovaní ještě více, než já, dodávají novou energii a zbytek trasy už dobíhám v relativní pohodě.
Nevím čím to je, ale po proběhnutí cíle, kdy sotva plantám nohama, se dostávám pod palbu endorfinů, které se odkudsi vyplavují do mého organismu. Pár sekund za mnou dobíhá parťačka z Černých plic. O generaci mladší kočka a lepší běžkyně než já doběhla za mnou! Jsem z toho tak euforický, že od samé radosti mám chuť dát někomu přes hubu. Sice Zuzku podezřívám, že to udělala naschvál, ale ani to už nemůže zabránit mému nadšení. Pokud jste to nezažili, tak tohle je přesně ten důvod, proč běháte, proč tvrdě trénujete, proč si odříkáte spoustu věcí. Tenhle pomíjivý okamžik vám dokáže vynahradit všechno to strádání během závodu. Tedy těch důvodů, proč běhat, a proč se účastnit podobných „hobby“ závodů je více, ale o tom až někdy jindy.
Pokud stále ještě váháte, zda li se podobné akce účastnit, tak já vám říkám ano a ještě jednou ano! Za vyzkoušení nic nedáte a je úplně jedno, kteří doběhnete. Nezapomeňte, že vašim cílem není porazit ostatní běžce, ale sám sebe. A to i přes mráz, kopečky, na které třeba nejste zvyklí, klouzající povrch, který hrozí zraněním a dalším nepříjemnosti, se kterými se můžete při běhu potýkat. Ale pokud nedokážete porazit sám sebe, své vlastní alter ego, nikdy nebudete dost dobří, abyste poráželi ty ostatní. Takže pokud opravdu ještě váháte, začněte místo důvodů, proč to nejde hledat způsoby/důvody, aby to šlo. A pokud na to přijdete, stane se z vás (pravděpodobně) nejen lepší běžec, ale i vyrovnanější a spokojenější člověk.
Běhání zdar!
PS: a abych nezapomněl: dal jsem to za 28:57 min. 🙂
#42 David, Černá plíce