Vyjímečný zážitek v minus desíti stupních Celsia
Určitě znáte ten pocit, když se ráno probudíte a víte, že ten dnešní den bude prostě báječný. Probudil jsem se s tímto pocitem předminulou neděli, kdy jsem se chystal na druhý závod v novém roce. Ano je to tak, na druhý závod. A to přesto, že na konci listopadu jsem byl rozhodnut si dát malou pauzu a s přípravu na novou sezonu začít až v průběhu února 2016.
Ale zpět k minulé neděli a k mému druhému běžeckému závodu v nové sezóně. Možná bych měl cítit nervozitu. Vždyť za poslední měsíc jsem toho mnoho nenaběhal. Já se ale naopak těšil a pomalu u mě začal projevovat vliv zvýšené hladiny adrenalinu. Jen teploměr, na jehož stupnici skoro „zářila“ minus desítka mě vracel zpět do reality. Proč však z toho dělat problém. Nějaké tři čtyři vrstvy oblečení by měly být proti chladu dostatečné. Nakonec vždyť jde jen o první dva tři kilometry, než se pořádně rozproudí krev v těle. A nebudu tam sám. Má přece přijít Zuzka, David a Lukáš a jejich výkony jsou dostatečnou motivací k tomu, aby se člověk nenechal zahanbit a s desítkou se pořádně popral. To jsem ale ještě nevěděl, že na desítku zůstanu za Černé plíce nakonec jako jediný. Všichni tři, výše jmenovaní, se totiž nakonec na místě rozhodli registrovat na pětku. A konečný výsledek (Zuzka 3., Lukáš 2. a David 4.) potvrdil, že udělali dobře.
Cestou jsem přemýšlel, kolik vůbec v tom mrazivém počasí přijde lidí. V každém případě jsem jako vždy jsem vyrazil z předstihem, abych mě dost času na registraci. Takže jsem na místě byl ca 1,5 hodiny před zahájením závodu. Z prvotního počtu několika závodníků a závodnic se počet rozrostl do úctyhodného množství. Přesný počet jsem ale nezjišťoval. Kromě kolegů z našeho týmu jsem tu potkal řadu dalších známých. Hned na parkovišti to byla Fany s Báječných žen v běhu. Příjemným překvapením bylo to, že přišli i další Černé plíce Markéta a Pavlína, za doprovodu spřáteleného týmu Mattoni Freerun. Nazdar děcka. Je fajn vás zase všechny vidět (naposledy jsme se potkali na silvestrovském běhu v Hrabové). Tak tradičně nejdříve foto Černých plic. Jé a ještě společné foto s mattoňáky. Jasně, že se s vámi vyfotíme. Ale, že už je nás pěkná „smečka“. Počkejte, jak všem ukážeme, zač je toho loket. Všichni se snažíme zahřát alespoň pohybem na místě. Davide pojď, dáme ještě malý rozběh. Vezmeme to do toho kopečka. Nahoře na kopci zjišťujeme, že touto cestou se budeme vracet do cíle. Ještě, že poběžíme dolů, nerad bych ten kopec běžel směrem nahoru. Ne, že by nás nečekaly cestou jiné kopce, ale tento je přece jen docela prudký.
A už je tu start. No tak, netlačte se, na všechny se dostane. Tak a je to, běžci na desítku dopředu. Pětka bude startovat až po nás. Na pokyn startéra vybíháme a za chvíli odbočíme z asflatové cesty, na které to docela klouže, do lesa, do mírného, táhlého stoupání. Za chvíli se původní klubko běžců začne protahovat a v době, kdy jsem zhruba v polovině kopce, se ti první už ztrácí nahoře za horizontem. Jen to na začátku nepřepálit. Dole sice byly mapa pětikilometrového okruhu, který poběžíme dvakrát, ale teprve při běhu se postupně seznamuji s profilem i úskalími trati. A konečně jsem nahoře. Teď ještě jedno mírné stoupání a už míříme směrem dolů. Ale vždyť tady to přece znám. Několikrát jsme tu s Černými plicemi běhali v rámci pravidelných středečních tréninků. Tak to je dobře. Konečně si mohu lépe rozložit síly a přizpůsobit tempo. Jen ještě nevím, kudy přesně poběžíme skrz Landecké hornické muzeum a jak potom dál.
Jasně. Míjíme trolejbusovou zastávku a podle řeky po cyklostezce pokračujeme směrem k hornickému muzeu. Už je tu cedule Pozor žáby. Ne, že by tu dnes opravdu byly. Je to jen jeden z dalších orientačních bodů. Až tu budu podruhé, budu mít ca polovinu druhého kola ze sebou. Jen pozor. Místy to docela klouže. Drž se toho sněhu. Tam ti krosky drží docela dobře „stopu“.
Už jsou tu první budovy muzea. Tak teď směrem k těm schodům. Raději opatrně, ještě, že je tu to zábradlí. Na nahoře nad schody nezastavovat, jak ten kolega přede mnou. Pěkně držet tempo a běžet. Další budovy vpravo, závora, zídka a jsme znovu v lese a běžíme do táhlého kopečku. No běžíme. V mém případě je to spíše poklusávání skoro na místě. Jen se nezastavit. No tak, děvčata, to dáte. Jen se nezastavit a běžet. Těsně pod vrcholem kopce i já přecházím z mírného běhu do rychlejší chůze. Škoda těch drahocenných minut, ale potřebuji nabrat síly. V druhé kole se to ale už nesmí opakovat. A jsme nahoře. Jasně, teď to vypadá na běh po hřebenu. Pozor, ať Vám nezašlápnu toho psa. Naštěstí vše dobře dopadlo a už je tu seběh kopcem, na který jsme se s Davidem vydali v rámci rozběhávání před startem. Těsně pod kopcem bariéra, která odděluje trasu pro doběh do cíle od směru do druhého kola. A je tu zase to táhlé stoupání. No tak holka, vždyť jsem skoro nahoře, říkáme skoro jednohlasně s kolegou běžcem, který mě právě doběhl. To dáš. Pak už jen seběh z kopce a rovinka. A ještě kopec, říká kolega. No tak, nedemotivuj ji, já na to. Už to znovu pádíme z kopce. Kolega se drží těsně za mnou, slyším, jak mi dýchá na záda. Snad mu něco uteču a udržím si ta náskok až do cíle. Najednou se kolem nás se slovy, z kopce mi to jde výrazně lépe, přežene běžkyně, kterou jsem se snažil motivovat těsně před vrcholem kopce. A znovu trolejbusová zastávka a rovinka kolem řeky. Hned na jejím začátku mě míjí kolega, kterého jsem chtěl nechat za sebou a být v cíli před ním. Nevadí. Třeba mu dojde dech v tom posledním kopečku. A jsou to znova žáby, první budovy, schody, závora, zídka, les a táhlý kopec. A jejda vypadá to, že dech dochází spíše mě. Kolega naopak chytil druhý dech a mizí v dáli (nakonec bude v cíli o 2 minuty dříve než já). Ale už to nemůže být daleko. „Hřebenovka“ a je tu znovu seběh z kopce dolů a hospoda s cílem. Přidej, mohl bys to stihnout ještě po hodinu. Jenže dole zrada. Šipka značící směr k cíli najednou směřuje doprava, zpátky do lesa. Rovinka, malý seběh dolů, lávka a jsem znovu na asfaltové cestě směrem k hospodě, jenže z opačného směru. Pod hodinu to bohužel nebude. Už se přes ni převalila napřed první a pak druhá minuta. Nakonec čas stejný jako v Běláku. 1 hodina, 2 minuty. Ale tam to bylo o kousek kratší a po rovině. Takže vlastně spokojenost.
Nádherný závod. Naštěstí příští sobotu nás čeká další. Winter run Ostrava.
Slovy klasika. „Závod“ je mrtev, ať žije „závod“.
#18 Pavel, Černá plíce