Ten nápad padl když jsme se v září na Donovalech doplazili do cíle pro Trifectu. Když jsme zvládli tohle, půlmaraton uběhneme jako nic a budeme mít zase další úspěch do sbírky. Tak jsme neváhali, zaregistrovali se a za chvíli na to zapomněli, půl roku dlouhá doba. A pak najednou březen klepal na dveře a začínalo jít do tuhého. Tréninkové plány nesplněné, času ubývalo, nervozita stoupala. Kdo to zas vymyslel?!
V pátek před závodem, už pomalu ve stádiu smíření se smrtí na trati, vyrazila polovina týmu společně s technickou a psychickou podporou (čti: obětavými partnery) vstříc D1, s cílem nepodcenit aspoň tradiční předzávodní žranici. Nevím jak ty vaše, ale moje nohy běží ze všeho nejlépe na pořádný burger.
Druhá polovina týmu dorazila do Prahy v sobotu ráno, načež jsme se všichni sešli v Dejvické základně. Začaly se špendlit čísla, řešit množství vrstev, které je rozumné na sebe navléct a energie, kterou je ještě možné do sebe nacpat.
Ranní pohled z okna příliš nepotěšil, nebe šedé, teploměr nepříjemně blízko nule, mrholení. Organizátoři ale přece jen počasí objednali dobře, ve chvíli, kdy jsme vylezli u Rudolfina z metra, začalo se mezi mraky prodírat slunce. Všude kolem davy běžců, tak se hlavně neztratit, poslední odskok na toitoi, týmové foto a už se řadíme do koridorů. Ten náš byl od startu tak daleko, že jsme se rozběhli až 8 minut po výstřelu. 12 tisíc lidí je přece jen dost velký dav.
Ale už je to tady, není cesty zpět, běžíme! Po nábřeží dolů do Nuslí, až pod Nuselský most a zase zpátky k Vltavě. První občerstvovačka, sláva. Pod nohama křupají nánosy odhozených kelímků. A už jsme zpátky pod Karlovým náměstím a běžíme přes řeku. To to krásně ubíhá! Aha, ono se ještě neběží zpátky? Tak nic.. Krizi z tohoto zjištění umocňuje nevolnost z pivních výparů vdechovaných chtě nechtě při probíhání skrz areál Staropramenu. Pak už se ale konečně otáčíme zpátky k Rudolfinu, kde nás čeká cedule značící 10km. Tak ještě jednou tolik… Tou dobou už slunce pěkně peče, bundy jsou dávno ovázané kolem pasů a běžcům v kraťasech nelze než závidět. Vybíháme do druhého kolečka vedoucího přes Holešovice a Libeň. Trasu lemují fandící lidé, místy živá hudba a pak taky plátna s videovzkazy. Dámská část týmu tímto ještě jednou děkuje pánské části za podporu, potěšilo, pobavilo!
V Libni se otáčíme, tentokrát už definitivně do cíle. Zbývají čtyři kilometry, vydržet, jen vydržet! Když si utírám čelo, z ruky se mi sype sůl. Tělo jede na maximum. Čísla na cedulích stoupají, 18, 19, 20.. Tak asi zaberem. Sprint do poslední zatáčky je sprintem asi jen v mojí hlavě, ale rychleji už to opravdu nejde. Nevadí, jsme v cíli! Medaili na krk, termofólii na ramena, banán do ruky a člověku to začíná pomalu docházet. Fakt jsme to zvládli!
Shrnuto podtrženo, byl to úspěch. Z původního počtu sedmi zaregistrovaných jsme zbyli jen čtyři, z toho jeden nemocný a dva s nataženými svaly. Cílem bylo hlavně nějak dolézt. Výsledek? Všichni jsme to zvládli pod 2:10 a víceméně s úsměvem. A jak jinak, druhý den už jsme plánovali, co poběžíme příště. Vstříc novým výzvám, no ne?
#1 Zuzka, Černé plíce