Jak jsem běžel svou první desítku, aneb NIGHT RUN OSTRAVA

18.4.2015 proběhl již druhý ročník NIGHT RUNU v Ostravě, jak název napovídá, beželo se ve tmě za svitu veřejného osvětlení a čelovek všech zúčastněných. Richard, nejrychlejší člen našeho týmu na tomto závodě Vám popíše své pocity takřka kilometr po kilometru 🙂 Je to rarita už v tom, že se za statného běžce nepovažuje a ani vlastně moc netrénuje :-))) O to větší překvapení to bývá, když doběhnete v hodně slušném čase.

Mých prvních 10km v životě

Letos mám naběháno celkem 5km. A párkrát na tramvaj. Cardio jsem cvičil naposledy začátkem února. Cestou na start si říkám, že bych mohl běžet se Sárou, která mi snad neuteče a má tempo okolo 52min. Cíl je tedy jasný, doběhnout pod 55min. Na start dorážíme 3min před výstřelem, cpeme se přes 5km avon běh na ocas 10ky.

Ještě na startu jsem si říkal, že se Sárou poběžím, ale pak mi nějak ruplo v bedně při té atmosféře, a říkám si- spokojený bych byl pod 50, ale vnitřně tak nějak doufám a věřím, že bych to mohl hecnout pod 48, a to bych byl velice spokojený. Odpočítáno, start. Hned jsem se trhnul a odbíhám Sáře, cpu se po krajích dopředu. Čelovka mi hned začala vadit, tak jsem ji vypnul a sundal. Už po pár metrech cítím, že podvlíkací, kompresní triko a mikina s kapucí je dost. Běžím bez hodinek a mobilu, takže nevím čas, ani kilometry. Po zhruba 2km se přestávám cítit. Z komfortního běhu přecházím na “Kdy už tam budeme” běh. Na 3. kilometru mě začíná píchat v boku, během chvíle se přidává i druhý bok. Mám sucho v puse a žízeň. Přichází občerstvení, “Volím si tebe, jonťáku”. Snažím se to vypít za běhu, což je nereálné, tak měním tempo na procházku. Vypito, schody dolů. To už zase běžím, snažím se dohnat peloton, který mi utekl při mé picí pauze. Což se mi nedaří. Začínám cítit nohy. Je mi teplo. Proklínám se, že mám mikinu, což je zbytečná váha navíc. Přemýšlím, kam ji odložím. Stejně tak čelovku, ze které mě akorát bolí ruce, na cestu si stejně nesvítím.

Na 4. kilometru se mi zdá, že slyším černou plíci Míšu nahoře na náplavce vykecávat. Mrzutý běžím dále, že nefandila a nesmekla za můj pomyslný mezičas. Jak po závodě zjištuji, Míša to nebyla. Pak přichází schody. Nohy mi přestávají fungovat a rukama si je zvedám na každý schod. Probíhám kolem rozdělení závodu na 5 a 10 km. Nakonec teda volím 10, i když mi rozum říkal, ať to kašlu a běžím do cíle 5ky. Lidi fandí, snažím se smát a kývat děkovně hlavou. A hlavně kdyby někdo fotil, vypadat dobře. Takže první kolo jsem zvládl, to druhé už na začátku cítím, že nasazené tempo nemůžu udržet. Dýchá se mi dobře, ale nohy odmítají dělat kroky. Ptám se pořadatele, kolik je čas, ten prý neví. 6. km začínám přemýšlet, kudy si to zkrátím. Zjišťuju, že mi evoluce dala nohy na to, ať vstanu z postele a ať můžu čurat vestoje. Jako chlapeček. Rozhodně mi je nedala proto, abych běhal dále, než na MHD. Nebo pro pivo do ledničky. Míjím slečnu s krásným velkým psem, chci se zeptat, jestli si ho můžu půjčit a dojet na něm do cíle. Nakonec mlčím, ještě bych řekl nějakou blbost a psa by mi nepůjčila. Příchází otočka a pomyslný návrat do cíle. Furt je to dost daleko, nohy už mě fakt bolí, chci zpomalit na rychlost chůze. Něco jsem viděl v koutku oka, jakoby ohňostroj, tak koukám na nebe a tam nic. Mít halucinace po 7 km. Noták Riško, to nejsi ty… Hodně se přemlouvám, že zastavím až u občerstvení. Zvládl jsem to, na občerstvení si dávám zase jonťák a procházku. Nohy mi tuhnou, že se chci ze schodů zkutálet. Znovu se rozběhnout je peklo. Předběhlo mě tak 20lidí. Chjo.

Už v podstatě jen šoupu nohama a přemlouvám je, “pojd mi, levá, udělej ten krok, pravá, prosím, ty taky” A tak pořád dokola. Funguje to, furt běžím. Někdo zezadu zahlásil 21:07… Slyším dobře? Běžím 37minut a mám to necelé 3km do cíle? Znovu se teda ptám, kolik že je. Přecijen, to světlo předtím. Nevím jestli fakt nehalucinuju. 21:07. Kurna, těch 48min je možná I reálných. Dávám si naději. Předbíhá mě borec, který hlásí, že 2km do konce. Tak se ptám, za kolik to chce zaběhnout. Že bych se ho chytnul a nějak to už doklepal. Odpovídá, že jezdí na kole. Tak díky za pokec a za odpověď na mou otázku. Odbíhá mi. Tak si říkám, že jsem taky mohl jezdit aspoň na kole, že by mi to třeba taky tak běhalo. Přichází ty pekelné schody nahoru. Hledám výtah. To už asi ani nevylezu. Plazím se po čtyřech (končetinách, ne schodech) nahoru. Nohy už nefungují. Odmítají se hýbat. Hrozně mě bolí stehna a lýtka. Do cíle pár metrů a ony se rozhodly, že prostě ne. Tak to tam nějak tlačím. Probíhám kolem strážníků, a přemýšlím, proč nezastavili ty první běžce. Určitě překročili rychlost. Lidi fandí, snažím se smát. Přeci jen v cíli může být fotograf. Dobíhám, marně hledám časomíru. Beru tuňákový salát, birella, medaili a jdu zkolabovat a zemřít. V tom potkávám znovu toho pořadatele, kterého jsem se už ptal, jestli nemá hodinky. Najednou už je má, lhář! Prý 21:17, tak si říkám, že jsem to zvládl. Čas pod 48min. Jsem velice spokojený. Vidím holky, jdu za nima, sedám si na zem a ateisticky se modlím za to, ať se ještě zvednu. Hned na to se objevuje Dan v závěsu se Sárou. ČUMÍM. Smekám čepici, Sára to má taky do 48min. Klobouček. Daniel taky. Ale já je překonal, a to je hlavní. Vstávám, zjišťuju, že mě neuvěřitelně bolí nohy. Jak stehna, tak lýtka. Jsem v pekle…

Jdeme na kebab, já se belhám, ostatní jsou v pohodě. Mám pocit, že nohy budu léčit ještě týden. Že já blbec se neprotáhl před během. Takhle nějak probíhal můj první 10km běh v životě. Jsem spokojen. Ale unaven.

#6 Richard, Černé Plíce

A my na závěr přikládáme naše výsledky :

Výsledky Černých plic – NIGHT RUN Ostrava 2015 – 10 km
Lipka Marcel 0:40:48.185
Nemeth Richard 0:47:34.769
Dudáš Daniel 0:47:43.838
Nováková Sára 0:48:18.612
Salvetová Zuzana 0:56:59.263
Kolkop Jan 0:59:36.963

Výsledky Černých plic – NIGHT RUN Ostrava 2015 – 5 km
Lucie Smolková 0:28:40.583
Petra Fiľáková 0:39:25.276