V poslední době obdivuji především Zuzku a Davida.
Zuzku proto, že už podruhé za sebou skončila v tomto roce na bedně. Přesto, že tím údajně překvapuje především sama sebe, není to náhoda. A to jsem přesvědčen, že vzhledem ke studijním povinnostem ani nemá čas trénovat. Prostě to tam je. Davida proto, jak výrazně se dokázal zlepšit. Na rozdíl od Zuzky je to především změnou tréninkového plánu a osobní kázní při jeho dodržování.
Stejné to bylo i na letošním prvním velkém závodě a to na Winter run v Ostravě. Zuzka byla druhá na čtyřech kilometrech a David dokázal zaběhnout osmičku pod čtyřicet, jak si předsevzal.
Samotný závod byl událostí už jen tím, že se v rámci série zimních závodů, která vznikla loni, poprvé pořádal i v Ostravě. Doufám, že Černé plíce také přispěly k tomu, že se podaří překonat rekord v účasti závodníků v rámci okruhu Winter Run v městech mimo Prahu.
První účastníci, v jak jinak než v mrazivém počasí, se začali scházet již po desáté hodině. Byl jsem mezi nimi. Chvíli sice trvalo, než jsem objevil místo registrace. Asi to nebylo možné jinak, než jej spolu se šatnami, úschovnou a toaletami umístit do prostoru před venkovními bazény. V tom mrazivém počasí by ale asi bylo lépe, mít možnost se alespoň během registrace někde schovat a nestát venku . Také informace o možnosti navštívit po závodě bazén byla zavádějící v tom, že vyvolávala dojem, že návštěva bazénu je součástí úhrady registračního poplatku. Skutečnost ale byla jiná, včetně toho, že pracovníci bazénu nebyli příliš přístupni možnosti schovat se ve stupních prostorech bazénu. To ale byly jediné „vady“ na kráse tohoto úžasného závodu.
Úžasný závod samozřejmě dělají úžasní lidé. Nejen z řad organizátorů, ale především z řad běžců. A těch bylo požehnaně. Nejdříve to bylo vidět při registraci a v zázemí, později se většina z nás potřebovala rozklusat a tak se „zakuklené“ postavy běžkyň a běžců začaly objevovat především v okolí startu. Do startovního výstřelu ale v té době zůstávalo ještě ca 30 min.
Závod na obou tratích, jak 4 tak 8 km začínal přesně v poledne. Oproti ránu proto i o něco stoupla teplota. Přesto mráz jakoby ani nepolevil. Takže hlavně nestát.
A už je tu čas těsně před startem. Pole závodníků je již nachystané na startovní čáře. Komentátor vyzývá místostarostku Moravské Ostravy k přípravě na zahájení závodu startovní pistolí. A už je tu odpočívání. Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna. START !!
Snažím se držet Davida. Jen tak mohu dosáhnout záměru, tj. uběhnout 8 km pod 40 minut. Chvíli se zdá, že to půjde. Ale David mi po prvním kilometru mizí nenávratně v dáli. Hodně štěstí Davide. Tak. Teď se s tím musím poprat sám. Vypadá to, že to bude boj především s vlastní hlavou a schopností rozvrhnout si síly. Jako vždy cítím, že jsem začátek přepálil a nechal jsem se „vyprovokovat“ rychlejšími běžci. Vím, že druhé kolo mívám spíše pomalejší. Takže teď trochu zvolnit, čtyřicet nečtyřicet, a nasadit odpovídající tempo, které budu schopný udržet i v průběhu druhého kola.
V Komenského sadech míváme pravidelně tréninky, ale v této chvíli to neznamená výhodu. Dobíháme na „kruháč“ a běžíme zpět. Najednou odbočka mezi stromy a vracíme se na směr k severnímu okraji parku. Další větší „kruháč“, který ale neprobíháme celý a odbočujeme z něj směrem k hlavní silnici. A už běžíme parkem rovnoběžně se silnicí a dostáváme se na cyklostezku, po které se vracíme směrem k obrátce do druhého kola. Tady už by to měla být výhoda. Tu rovinku přece znáš. Až tu poběžím podruhé už budu mít podstatnou část závodu za sebou. Je na to sice ještě předčasné myslet, ale přece jen ta myšlenka napomůžeme tomu, že o něco zrychluji. Teď jen vydržet tempo k obrátce.
Těsně před otočkou směrem k místu, kde budeme vbíhat do druhého kola, uvidím Zuzku. Už je na cílové rovince. Stačím ještě zavolat. „Zuzko přidej !“. Ani nevím, jestli mě slyšela, ale z vlastní zkušenosti vím, že podpora od kamarádů často pomůže k tomu, že člověk ještě sáhne na dno svých sil. To jsem ještě netušil, že Zuzka bude druhá. Určitě by byla druhá i bez mého povzbuzení, ale v té chvíli jsem byl moc rád, že jsem na ni mohl zavolat.
Dál už se ale nemohu věnovat cílové rovince, ta ještě není pro ty z nás, kdo si rozhodli běžet osmikilometrovou trať. Míjíme odbočku k cíli a vbíháme do druhého kola. Teď už by to mělo být jen lepší. Já ale naopak cítím, jako by mi začali ubývat síly a začínám polevovat v nasazeném tempu. No tak, vydrž. Ale jde to „ztuha“. Ještě, že už je tu první „rondl“, odbočka mezi stromy, druhý „rondl“ a běh kolem hlavní silnice. Konečně jsem znovu na cyklostezce.
Běžkyně vedle mě přidává a postupně se propracovává dopředu. Nu což, říkám si, alespoň bude na co „koukat“. Když se jí budu držet, tak to nebude k zahození a snad mě to vrátí znovu do potřebného tempa. Ale no tak. Kam běžíš?!? Potřebuji se tě „držet“. Nemám teď na to, abych přidal. V té chvíli nemám ani pomyšlení všímat si jejího startovního čísla.
Ale je tu ještě běžec. Slyším ho dýchat těsně za mnou. Co mi to děláš? Nemůžeš mít přece naběháno tolik co já. Podívej se, v čem běžíš. To není oblečení pro někoho, kdo běhá pravidelně závody.
A k tomu ještě jedna sportovkyně. Běžec mizí nenávratně přede mnou, ale obou běžkyň se mi, přece jen, daří ze všech sil držet. Snad to za nimi dotáhnu do cíle.
Míjíme most přes řeku, vbíháme na rovinku, už před sebou znovu vidím věž nové radnice. Najednou, jakoby by mě někdo vliv nové síly, začínám obě běžkyně dotahovat. Při otočce u bysty Ámose míjím mladší z běžkyň. Drží se těsně v mém závěsu a snaží se mě znovu předběhnout. Už je tu odbočka vlevo a cílová rovinka. Vidím před sebou druhou z běžkyň. Drží si své dosavadní tempo. Vzpomněl jsem si na kamarádku Petru, která na mě vždy v cílové rovince (je výborná běžkyně a bývá v cíli vždy s notným náskokem přede mnou) volá „Prodluž krok“. Dnes tu sice být nemohla, ale jakoby stála vedle mě a povzbuzovala mě. Prodlužuji krok a už už doháním běžkyni před sebou. Předběhl jsem ji těsně před pomyslnou cílovou páskou.
Výborně. Zvládl jsem to. A ještě jsem nakonec dokázal v závěru druhého kola přidat. Dobíhám a zastavuji čas na svých sportovních hodinkách. A v tom slyším vedle sebe: “Děkuji, že jste mě dotáhl do cíle“. Byla to ta mladší z běžkyň. Až teď vidím, že má číslo 131. Podáváme si ruce a blahopřejeme si k tomu, že jsme to společně zvládli.
Myslím, že to je ten nejhezčí konec závodu, jaký si člověk může přát.
Pokud jste se dnes vydali na Winter run v Ostravě, tak jste udělali dobře.
Sportu zdar.
#18 Pavel, Černá plíce