Po mém prvním setkání s novým týmem, kde se všichni jmenovali Zuzka nebo Víťa, odjíždím zcela natěšen a nevynervován domů, zítra mě totiž čeká můj první triatlon. Loni jsem si byl jednou zaplavat a letos byl 2x na kole, takže přípravu jsem nepodcenil a ještě k tomu mám naběháno letos necelých 1100 km, takže nabitý dojmem absolutní formy se po cestě domů odebírám ještě na „jedno“ pivko, kde promýšlím poslední detaily a strategii k závodu. Nebyl to vůbec dobrý nápad, začalo ke mě promlouvat svědomí a tuhle hádku jako vždy prohrávám.
S pocitem prohry se svou hlavou se vydávám domů ulehnout. Je 22:00, 23:00, půlnoc, v jednu zapínám televizi, ve dvě když mi kartářka vyřkla můj osud jí vypínám. V 5:30 se probudit? Nevadí, proč zbytečně trávit čas spaním že. Uvařím kafe, rozbalím krabičku a dám si jednu na roztažení plic. Přemýšlím a chodím po bytě.., vzpomněl jsem si z ničeho nic na Titanic, kdy Leonardo opouští Kate a uzavírá se za ním vodní hladina, říkám si co to bylo za vola a upouštím od této směšné myšlenky. Naštěstí jakožto zkušený závodník již nemívám před závodní stresy… Sedím podruhé na záchodě a ptám se sám sebe kdy to peklo skončí. Je 8:00 koukám, že jsem si v koberci vychodil cestičku a podle struktury jsem vyhodnotil, že jsem nachodil cca 6km. No nic skočím do obchodu pro nějakou stravu. Litr koly, dva vdolky a krabičku cigaret (ta předchozí už padla) beru jako adekvátní výživu pro nastávající závod, pro jistotu do sebe hážu magnesko. Hrdě si na hruď nakreslím fixem u zrcadla černé plíce, beru BCAA a v 9:30 vyrážím na zapůjčeném horském kole směr Dolní Benešov vzdálený 22km.
V 10:00 potkávám po cestě Jirku (ten kluk se skákajícím batoletem ze srazu), zvolil pro cyklokros kolo trekingové bez odpružené vidle, představil jsem si jeho budoucí trápení a raději mlčel :-D. V pohodovém tempu jsme tam za 50 min. Jdeme na prezentaci, tam mě počmárají fixem jako prase před porážkou. Vyslechneme si instrukce co si máme nechat v jakém depu (dvě depa od sebe vzdálené 2km) a jelikož jsem vše správně pochopil, tak si beru batoh, který měl zůstat v depu č.2 do depa č.1, naštěstí o nic moc nešlo, v depu č.2 jsem si chtěl nechat jen energy gel a ten jsem úspěšně narval pod sedlo kola, tím považuji svou droboulinkou chybu za nepodstatnou. Vidím vodu, kterou musíme zdolat (prý 250 m), říkám si, že šutrem bych to přehodil a dále nad tím nepřemýšlím, beru zase magnesko, BCAA a jakožto mírný astmatik si preventivně inhaluji Ventolin, sundávám triko abych se všem pochlubil svým ranním výtvorem u zrcadla a za bouřlivého výsměchu, kdy se z černých plic cestou stalo černé břicho jdu se sklopenou hlavou na start.
Odstartovala první vlna (ze dvou) a orientačně si měřím čas, kolik mi bude trvat než to přeplavu, první pod 4min. a posl. kolem 8 to už, ale není nic pro mě, já mám v plánu za 5 min. Pořadatelé jsou důkladní a 10 min. před startem, připomínají každou minutu do startu, což mě strašně rajcuje. Můj plán zní jasně, přeplavu to kraulem, nasazuji plavecké brýle s modrým sklem, abych zapadl do kolektivu a nedočkavě jako tygr v kleci, čekám na vypuštění. Konečně start, plavu v první desítce (cca z 80), sice mě pár lidí koplo do hlavy a snažilo se ode mě odrazit, ale to mě nezastaví. Zhruba v půlce „čekuji“ situaci zdali jsem v půlce, rozhlédnu se a …. jsem v půlce, nečekal bych v tu chvíli reakci svého těla na toto zjištění. Z mírné křeče pod kolenem, se křeč rozšiřuje do třísel a do zad (samozřejmě mě napadlo, protáhnou namožený sval, ale ve vodě mi to moc nešlo), začínám měnit plavecké styly (prsa, znak a další doposud nepojmenované), zrychluje se tep a frekvence dýchání, do toho začínám nabírat vodu, panikařit, nejspíše se u mě projevil strach z otevřené vodní plochy, který jsem nikdy předtím nepoznal (přeci jen v bazénu se je pořád v případě nouze kde chytit). Jirka, který byl zrovna poblíž si podle echolokace (plaval skoro slepý bez dioptrických brýlí) všimnul, že mám menší problém udržet se na hladině, mění směr plavání a míří ke mě spolu s mužem na surfovacím prkně, mezitím zahazuji plavecké brýle, protože jsem měl pocit, že je to zbytečná váha navíc, rázem vidím oranžově, Jackovi z Titanicu začínám rozumět a chystám se na to, že se mu brzo omluvím osobně.
Připlul surfař (Jirka plave dále), konečně se mám čeho chytnout, ještě pár vteřin a jediný kdo ke mě připluje bude potápěč o 3h později. Rozhlížím se a zjišťuji, že člun, který má na starost hlídat posledního plavce ve vodě stojí u mě (což mi značně zvedlo sebevědomí), posádka mi dala na výběr, že můžu naskočit pod podmínkou diskvalifikace, ale surfař říkal, že to dám, je to je jen 40 m na břeh. Jelikož jsem závod nikdy nevzdal, mé rozhodnutí bylo pokračovat (ikdyž jsem byl vážně na pochybách). Vylézám z vody, GPS hodinky mi pogratulovaly k novému osobním rekordu na 100 m plavání a k celkové vzdálenosti 160 m, po ostravsku jsem jim poděkoval a šel hledat kolo v depu, což nebyl problém, v depu zbyly kola dvě, sedám do trávy a snažím se nazout boty, mezitím si pohrávám s myšlenkou, že se na to vyseru, nicméně můj autopilot jednal tak, jak by měl na závodech fungovat.
Sedám na kolo a vyrážím, vidím před sebou v dáli kola, což mě trochu heclo, hned v zápětí mě předjelo poslední kolo z depa a to mě přivedlo na myšlenku, že si z tohoto závodu udělám alespoň fajn výlet. Po pár km jsem nakonec srovnal trochu dech, stabilizoval se a dokonce začal předjíždět lidi (cca 30-35), párkrát jsem se dostal i na rychlost přes 40 km/h, bylo to sice trochu riskantní a viděl jsem rozmazaně jak to na těch kořenech v lese skákalo, jediným úkolem však bylo nepolíbit v té rychlosti strom, což se povedlo. Dost mě naštval pán co byl na čele pelotonu sjezdu a začal brzdit z nepochopitelných důvodu, uviděl ještěrku, co zrovna přecházela stezku a nechtěl jí přejet, tímto činem nás pán poslal chaoticky do lesa. Co si budeme povídat když jedete na kole a nevidíte před sebe v těchto situacích se kolizi neubráníte jinak, než nečekaným výletem do přírody byť máš brzdy sebelepší. Pánovi jsme pak hlasitě poděkovali a snažili se dostat na původní kolej trasy. Hodinky hlásí 18-tý km, je třeba sáhnout po energy gelu, který je vpasován pod sedlem, stále tam byl. Dvacátý km jsem už vyjížděl poslední kopec, za bouřlivých ohlasů obecenstva jsem hodil převod 1-1 a dal poslední zbytky stehenních sil do toho krpálu, těch sil bylo asi mnoho, protože mi jebnul řetěz a kdo zažil tak ví, že pokud nesedíte zrovna na sedle, ale jste zapření ve stoje, tak vás čeká nemilosrdné usednutí stydkou kostí na rám kola (pánové mají ještě bonus). Slečny z obecenstva se zmohli jen na citoslovce „ůůůů“ já na „áááá“ (pánové se zamračili) a společně jsme vyzpívali refrén songu Hideaway od Kieszy.
Nicméně se sesunu z kola a snažím se ho dotlačit těch pár metrů do depa, což se povedlo, v depu netrávím moc času, protože případné věci, které bych mohl potřebovat jsem nechal v druhém depu a vybíhám na 4km běžecký úsek. Tempo jsem si v hlavě zvolil 4:00/km, což se po půl km přestalo líbit tělu (jsem rád za těch 4:23 :-D) ke křeči zad (která od plavání ještě nepolevila, ba naopak na kole sílila) se přidalo bříško a levé stehno, volím tedy běžecký styl Terryho Foxe a nepřipouštím si fakt, že bych se měl projít, maximálně zpomalit. Dorážím k občerstvovačce, první ionťák si hážu úspěšně do očí a zjišťuji, že motorické schopnosti mají nejspíše dovču, druhý za pomocí druhé ruky a přítomností Parkinsona dopravím úspěšně do úst. Chybí kilák do cíle, je třeba se ztopořit, před sebou mám pár „chodců“ a ty před sebou přeci nechat nemůžu a tak je předbíhám (přecházím) za hlasitého pískání svých plic.
V cílové kopcovině prubnu ještě 5 lidí a za lajnou jdu k zemi na čtyři, medaili mi přivazují k noze, dobrovolníci mě polívají vodou a ukazují na sanitku, děti mě polívají vodou už jen pro jejich vlastní radost. Odplížím se z cíle ve spartanském stylu, obejmu se, poplácám po ramenou a tím to pro mě končí…
#73 Petr