Dne 4.6.2016 se běžel 2.ročník MadRace – překážkového závodu. Nicméně můj příběh začíná přibližně měsíc před tímto závodem, kdy jsem se omylem dostal, k pro mne nenáviděnému běhu. Tehdy jsem si řekl, že mne snad skupina lidí donutí běžet a díky skvělým lidem v Černých Plicích se tak stalo a rozhodl jsem se na sobě makat.
Po zvážení všech bolestí, které mi běh a další společné cviky a výlety dělaly, přišly také radosti. Mé rozhodnutí stát se členem ČP bylo rychlé 🙂
V reg. formuláři jsem musel uvést jaký závod budu běžet jako první a popravdě jsem si připadal jako slimák a chcíplina, proto jsem zvolil závod až v září. Nicméně ještě během týdne se mi objevila možnost běžet hromadně závod MadRace. V prvopočátku jsem si řekl, že to pro mne ještě není, že to zkusím za rok. Když se blížil konec termínu registrace, zvyšovala se ve mě touha tento závod zkusit a tak den před koncem registrace jsem se zapsal s pocitem, že se alespoň v některém potoku či bahně vyválím, což se mi opravdu podařilo, a ne jednou.
Jakmile se datum běhu blížilo, byl jsem čím dál tím více nervóznější a vzrušený zároveň. Pak přišel Den D, po probuzení přišel na řadu záchod a ne jednou, popravdě jsem zažíval nervozitu a stres skoro jako u zkoušky na VŠ, nicméně jsem se stále uklidňoval, že bude vše v pohodě, jinak bych musel vyhledávat toalety v místě startu.
Po příjezdu do areálu na Vaňkův Kopec, jsem byl překvapen ohromnou účastí závodníků, hodinka před závodem utekla rychle a rázem jsme byli před pódiem, kde jsme se připravovali na rozcvičku, hrála fajn hudba, takže jsem trochu zapařili a moderátor to také podporoval…
Rázem jsme byli na startovní čáře, a hned po startu se běželo do kopce. Začali jsme běžet mírným poklusem až na vrchol kopce, kde bylo, pro mne první překvapení a to nádrž vody, kterou jsme probrodili, nahoře nás postříkali hasičskou proudnicí, poté přišel seběh kopce, válení sudů z kopce (mimochodem, to byl točák jak má být) a kousek poté následovala první těžká překážka – ručkování, tam jsem dostal hned svých prvních 30 angličáků, hned poté následovala další překážka, přeskok třech kmenů, což nebyl problém, hned za ní se objevil potok, kde bylo vody až po pás a musela se pár desítek metrů brodit (tolik vody jsem do začátku běhu nečekal) – nicméně věděl jsem, že přijde ještě bahno a na to jsem se těšil.
Postupně přišly další překážky od přelézání balíků slámy, sítí z lan a tak jsem zjistil, že po cca 10překážkách mi docházejí síly. Proto když přišla na řadu pneumatika, kterou jsme museli přenést či válet po kopcovitém lesním terénu, napadla mne na kopečku myšlenka pneumatiku pustit, s tím, že se zastaví o kmen stromu dole, v okamžiku jsem myšlenku zhmotnil, pneumatiku pustil, běžel jsem vedle ní, nicméně nedomyslel jsem zastavení o kmen stromu, pneumatika se od něj odrazila přímo na mne a tak jsem byl svalen na zem s vyraženým dechem, naštěstí jsem se rychle oklepal, holčiny (dobrovolnice) mi chtěly volat záchranku, tak to asi vypadalo děsně. Takto to pokračovalo dále, nicméně měl jsem štěstí na Davida z Černých Plic, který měl podobné tempo jako já a tak jsme se další cestou hecovali a podporovali.
Další překážkou byl bahnitý úsek, kde jsem si myslel, že přijdu o boty, nicméně vše jsme překonali a pokračovali jsme na “ruční lanovku“ – kdy mi také David pomohl. Následně mi utkvěla překážka lezení vodovodní trubkou, kde prostor byl opravdu zúžený a s Davidem jsme se docela zasekli a plazili jako žížaly, že nás dohnali soupeři jsem poznal tak, že mi začali chmatat po kotnících a tlačit mne kupředu, v tu chvíli jsem se neudržel a začal se smát, nicméně nedali jsme se a po chvilce co nás předběhli, jsme běžce zase předběhli my. Tak to pokračovalo dále, proskočení další trubkou (zavěšenou na lanech), přelezení další lanové sítě (tuším asi třetí, největší a nejvyšší), dále zvedání pneu do výšky, stabilita na laně s možným držením se zavěšených lan.
Postupně jsme se dostali z lesní části ven na pole, kde se přenášely klády, proskakovala díra ve zdi a následně pro mne docela překvapivá 3-4m zeď u které již na nás Bežecké hrdiny čekaly dvě holčiny, které si nevěděly rady, pomohli jsme jim přelézt, byly šťastny, nakonec se nás zeptaly na jména, jako by nás někdy zase chtěly vidět. Nicméně nevím o tom, že by mne nyní kdokoli hledal 🙁
Jedna z posledních překážek byla lezecká zeď, která byla řekněme obtížná a já u posledního úchytu upadl na zem, proto dalších 30 angličáků, jelikož jsme dále běželi docela dlouhý úsek, byly pro mne docela zničující a začal jsem běžet tzv. Indiánským během. Předposlední překážkou byl opět bazén na kopečku Vaňkova kopce, který jsme proběhli a konečně se zchladili. V této části musím pochválit dobrovolníky, kteří opravdu dobře hecovali.
Následoval už pouze svah dolů, kde musím říci, mne překvapila opět část plazení se pod drátem. Davida v tu chvíli chytla křeč v noze a tak jsme se plazili pomaleji, nicméně byla to již poslední překážka, následně jsme již společně úspěšně doběhli do cíle v čase 1:50, což jsem ani na svůj první závod s překážkami nečekal.
Následoval už jen odpočinek a chill out v tomto krásném dni, kdy slunce žhavilo až moc. Jelikož se později začaly vyhlašovat výsledky, zjistil jsem, že nikde nejsem zapsán. Po konzultaci s časomírou, jsem zjistil, že jsem nikdy ani nevyběhl, to mne velmi pobavilo, chlápka u PC očividně také, nicméně byl chápavý a když jsem mu sdělil, že jsme doběhli společně s Davidem, asi si vše dohledal a později jsem se v týž čas objevil na listině také.
Závěrem musím říci, že se mi akce velmi líbila asi také proto, že účast kolem tisícovky lidí byla ohromná. Hudba hrála také perfektní, jedinou výtku bych měl k některým dobrovolníkům, kdy si myslím, byli docela potichu 🙂 . Naše parta Lidí z ČP byla také skvělá a také účast byla velká, tuším kolem 20 lidí. Někteří běželi na pohodu a další zase rychleji a tímto také musím pogratulovat ke skvělému umístění Danielovi Dudášovi, který doběhl na 12. místo.
Domů jsem jel s pocitem skvělého dne s přáteli, spálenýma rukama a celkovou únavou.
Těším se na další závod s Vámi 😉
#66 Štěpán