Lysohorský čtyřlístek. Závod s nevinným názvem, za nimž se skrývá zákeřných 66km s převýšením 4100 metrů. Jakým lepším způsobem strávit první červnový víkend?
Ačkoliv předpověď počasí hrozila bouřkami, na startu nás v sobotu vítalo sluníčko a vymetené nebe. Ideální podmínky – možná až příliš, jak jistě s postupem dne napadlo nejednoho závodníka, smažícího se na sjezdovce pod vrcholem. O půl sedmé ráno je ale ještě příjemně chladno. Závod startuje v 7, v cíli je třeba být do 9 večer. Mezitím se podíváme čtyřikrát na Lysou a do všech možných i nemožných míst okolo ní.
Na startu pózujeme na povinné foto a vyrážíme – aby to nebyla nuda, rovnou do sjezdovky, což je čirá zlomyslnost pořadatele, jelikož hned nahoře se obracíme zase dolů a toto stoupání je tak z hlediska trasy naprosto zbytečné. Šlapu co to dá a i tak jsem po pár metrech mezi posledními. To jsem čekala, nevadí. Hned nahoře ovšem bere za své moje představa o tom, že z kopce bude stačit rychlá chůze. Všichni běží, nedá se svítit, běžím taky. Prvních sedm kilometrů na Visalaje vede příjemně vlnitým terénem, tuto etapu se mnou jde i Podpora, bavíme se, občas popoběhnem, za chůze snídám. Zatím dobrý. Na Visalajích jsme za 1:20, což je přesně o dvacet minut víc, než jsem si představovala, takže do kopce asi svižně. Tuto cestu na Lysou moc nemusím, není sice prudká, zato se děsně táhne. Dnes mi ale překvapivě utíká, poslední dva kilometry nasazuju turbo a Podporu nechávám za sebou. Na vrcholu jsem za 2:50, trenér řekl: „První etapu za 2:30“, já jsem si to upravila na tři hodiny, takže dobrý. Převlékám se do kraťasů, hodím do sebe pár kelímků ionťáku a banán a vybíhám. Hned na prvních metrech potkávám aspiranty na vítěze, kteří už jsou nahoře podruhé. No nevadí, jiná liga…
Druhá etapa vede přes Kykulku do Krásné a kolmo zpátky nahoru. Z kopce se snažím běžet, zpětně ale nutno říct, že jsem tady mohla celkem bez problémů ještě trochu přidat a ušetřit pár minut, které by mi v závěru přišly vhod. Nad Krásnou mě jako vítr předbíhá Klér s Kubou, takže už jsem z naší skupinky poslední. Aby neštěstí nebylo málo, začíná mě podivně píchat pod kolenem. Snažím se zabrat a psychicky se připravuju na blížící se krpál. V Krásné jsem hodinu před limitem a jde se na to. Rozdýchávám se do prvního kopce a už to jde, krátce telefonuju s Podporou a vzápětí doháním a následně předháním Klér a Kubu. Pod závěrečným stoupáním se dozvídám, že Míša s Luckou, které přede mnou měly po první etapě slušný náskok, ještě nejsou nahoře. To mi dodává vítr do plachet, spěchám po nechutných serpentinách a za chvíli se potkáváme na občerstvovačce. Holky potrápil druhý výstup, který všichni hodnotí jako pekelný, ale mně naopak sedl, takže jsem na zbytek nahnala nějaké ty minuty. Míšu navíc trápí kotník a Lucku kolena, a tak vyrážejí do třetího kola v už ne zrovna ideálním stavu.
Třetí etapa je Šance a taky velká šance, že to bude pěkný hnus. Až nad Ostravici to s holkama táhneme společně, na posledních kilometrech se trhám a běžím. Asfalt mi (opět asi narozdíl od ostatních) vyhovuje, aspoň se nemusím bát, že zakopnu o šutr a rozbiju si.. nos. V otočce na stoupání závistivě pozoruju spolubojovníky, osvěžující se v potoce, čas ale tlačí. Pokud chci jít do posledního lístku, musím být nahoře dřív než za dvě hodiny, a to už vím, že rozhodně chci. Stoupání si krátím vymýšlením vítězoslavného popisku k fotce na instagram. Zhruba do poloviny to jde dobře, pak ale přichází rovinka, ze které jde vidět Lysá, a ta je tak daleko a vysoko, že se mi z toho udělá zle. Zbytek výstupu trpím a v úplném závěru, když už tam přece musím být a nějak pořád ne, se mi začínají třepat ruce a vlhnout oči. Asi alergie či co.
Cíl je ale splněn, na občerstvovačce jsem v 16:05 a velkoryse si plánuju 15 minutovou pauzu, kterou opravdu potřebuju. Převlékám si triko, beru si pivo, sýrový croissant a hrst sýra navrch (sůl se ze mně celý den sype jak ze solničky, na sladké nemám ani pomyšlení), poprvé a naposled za dnešní závod si sedám. Míša s Luckou přicházejí chvíli po mně, na čtvrtý lístek se ale moc netváří. Já mám jasno, euforie z toho, že mám šanci to dojít celé, což jsem nečekala ani já a pravděpodobně ani nikdo jiný, mě po pečlivě odpočítaných 15 minutách žene na Malenovice.
Holky nechávám na občerstvovačce, později se dozvídám, že vyrazily, ale po první části sestupu zkonstatovaly nedostatek sil a vydaly se počkat na odvoz rovnou dolů k Bezruči.
V domnění, že dolů to není daleko, si to v pohodě šlapu. Trasa ale pořád ne a ne uhnout do údolí a definitivně mě uzemňuje stoupání na Kykulku. Přidávám, ale že bych měla radši běžet, mi bohužel dochází až moc pozdě. Konečně začínám přemýšlet nad zbývajícím časem do posledního limitu, který jsem doteď vůbec neřešila a dochází mi, že mám co dělat. Jsem u Korýtka a nahoru bych sebou měla pořádně hodit.
Tuhle trasu mám ráda, navíc je milosrdně krátká, někde v polovině mi ale začíná být špatně a dvakrát se musím zastavit a vydýchat. Pokouším se dobít baterky tyčinkou, ani to moc nepomáhá, ale škrábu se dál co to jde. Pod vrcholem mě dohání slečna, která jde asi kilometr se mnou a bavíme se o B7, což je neuvěřitelně vítané rozptýlení. Nahoře jsem v 19:20, občerstvovačka sbalená, časomíra skoro taky, tak se nechávám rychle zapsat, piju zbylý ionťák, beru z bedny půl šátečku a v 19:25 vybíhám. Přede mnou je deset kilometrů a do limitu zbývá 1:35. Pokud chci závod opravdu zvládnout celý tak, jak si posledních několik hodin maluju, musím to stihnout. Tou dobou už vím, že Marcel, Filip i Pavel jsou nějaký čas v cíli, Míša s Luckou ukončily závod na Bezruči a Klér s Kubou nestihli limit do čtvrtého lístku. 1:35 a můžu být poslední z týmu, kdo dokončí a zároveň jediná holka. Začíná závod s časem.
Podpora mi telefonicky sděluje profil trati (nepotěšilo) a že abych to stihla, musím běžet (nepotěšilo už vůbec). Běžím co to dá, ale terén v kombinaci s únavou je tak na zlomení hnáty. V lese se šeří, nikde nikdo, chvílemi slyším divné zvuky, o nichž si nejsem jistá, jestli pocházejí z lesa, batohu skákajícího na zádech nebo z mojí hlavy. Občas mám pocit, že se u cesty hýbe pařez, no radost. Myšlenky oscilují mezi „To dáš“ a „To nemůžeš stihnout, všechno marné, umřeš v lese pod Lysou“. Na pěti kilometrech cesta přechází v asfaltku. Ve smyslu hesla „Když nemůžeš – přidej“ nasazuju závodní tempo. 3km a cesta přechází ve stoupání. Prý jen kilometrové. Zbývá 30 minut. Podpora píše, že z kopce už musím všechno běžet. Kdyby tady ale nějaké z kopce bylo! 2km a stále stoupáme. Kdo to …va vymyslel?? Kolem mně stále nikdo není, a tak nadávám jak špaček na celý les. Stoupání stále nekončí. 1km a na obzoru se objevuje Podpora. Nemůžu mluvit. Zbytek prý čeká u guláše. Turbo 2. 500 metrů… 300 metrů… Otočka přes parkoviště, směrem na startovní sjezdovku a už vidím cíl a v něm fotografa. Posledních pár metrů tedy běžím s předstíraným úsměvem. Pohoda, ne? 20:51 jsem v cíli, jdu se umýt a zhroutit na lavici k vytouženému pivu a guláši. V čase 13 hodin 51 minut jsem to dala. A ještě nějakou dobu mi bude trvat, než tomu fakt uvěřím.
Z 283 závodníků dokončilo celý závod v limitu 196. Za Černé plíce:
91. Marcel Lipka 10:53
115. Filip Černý 11:52
156. Pavel Rubeš 12:48
184. Jiří Londa 13:38
194. Zuzana Salvetová 13:51
(pěkně po hodině 😀 )
Michaela Stachová a Lucie Smolková 3 lístky a sestup k Bezruči
Klér Seberová a (ten co nechce být počítaný za člena) Jakub Levanszký 3 lístky a sestup na Gruň
Barbie
#1 Zuzana
Výsledky: http://live.timechip.cz/#2016/42/vysledky
