Po běhu okolo Těrlické přehrady s týmovými i pracovními kolegy jsem chvíli uvažoval, jestli nejsem zralý na sprchu a postel. Povedlo se mi to, co nechce na závodě nikdo – zhruba za polovinou závodu mě začal neskutečně bolet nárt a byl jsem rád, že jsem poslední 3 km závodu došel/doběhl. Díky koupeli v přehradě (pokus o odbahnění od pasu dolů) jsem nohu zchladil tak, že přestala bolet. Hurá s Plícemi na oběd a domů. Klér provokativně píše, že se už zahrabala do peřin… Nicméně na druhém konci Ostravy se od dopoledních hodin odehrávala akce, o kterou jsem za žádnou cenu nechtěl přijít – Rugbyová exhibice – MULATA SNOW Rugby show. Zjednodušeně řečeno miniturnaj v rugby, který se odehrával v prostorech lyžařského areálu Skalka a jak název napovídá, hrálo se na sněhu. Když jsem dorazil na místo, blížila se celá akce k svému sportovnímu vyvrcholení – finálové zápasy o třetí a první místo. Exhibice to byla opravdu povedená a ukázala, že rugbisti mají tuhý kořínek a smysl pro humor. Jak jinak si vysvětlit to, že i když kluci nemuseli, tak se do směsi sněhu a bláta vrhali po hlavě a s nadšením. Team z Mariánských hor, který vyhrál třetí místo, se po posledním zápase rozběhl směrem k fanoušků a naskákal šipky do sněhové kaše. Finálový zápas se odehrál v podobném duchu a bylo zde k shlédnutí několik šipek do sněhu a ukázkových skládek. Až jsme se s kamarády divili, s jakou vervou se oba teamy do sebe pustili a co v nelehkém terénu předváděli. Dokonce jsem si několikrát vzpomněl na své dopolední plácání se v bahně Těrlicka 🙂 Součástí exhibice byla také plánovaná afterparty, které jsem se ale z důvodu bolesti nohy a celkové unavě a vyčerpání raději neúčastnil – přeci jen jsem chtěl druhý den ráno vyrazit a Jakubem a Zuzkou na Lysou a bylo na to třeba nabrat trochu sil… Takže po vyhlášení vítěze a kelímku teplého džusu na zahřátí jsme se odebrali domů, do tepla. Až doma jsem zjistil, že bolest nártu byla způsobená nějakým nárazem na něco tvrdého v blátě – noha do večera krásně opuchla a zmodrala… Takže namazat (nohu, ne sebe 🙂 ) a odpočívat, ať jsem ráno fit.
Regenerace v tak krátkém čase se sice úplně nepovedla, ale slib je slib a krátce po šesté ráno už sedíme všichni v autě směrem do Beskyd. V údolí prší, všem se nám hlavami honí myšlenka na to, že by bylo lepší sedět někde v teple. Jenže co tě nezabije, to tě posílí a v tomto případě to zřejmě platí dvojnásob. Prvních pár kilometrů to jde z tuha, ale když se pod Lukšincem objeví čerstvý sníh, působí to na mě jako nějaký povzbuzující prostředek. Bolest je ta tam a nohy začnou samy šlapat směrem k vrcholu. Kuba, který nabral tempo hned ze začátku je v nedohlednu. Se Zuzkou tipujeme, jestli počká nahoře v chatě, nebo jestli bude pro zahřátí pobíhat po okolí… Před finálními zatáčkami na vrchol se proti nám promenáduje známá tvář – Kuba už byl nahoře, ale aby nezmrznul, vydal se nám naproti. U Hladícího bodu si počkáme na foto z webkamery a šup na zaslouženou snídani do Bezruče. Seběh dolů byl díky čerstvému sněhu rychlý a příjemný. Teda až na místa, kde sníh tál na kaši, pěkně kluzkou kaši, ve které není o podjetí nohy nouze 🙂 Ale kdo nikdy nečekaně nesedl do kaluže, neví o čem je řeč. 😀 Před desátou už jsme všichni zpátky doma, následuje rychlé zkulturnění a tradá na oběd do centra, kde se probíhá Restaurnat Day – zasloužená odměna po náročném víkendu.
Odpoledne se ještě koná „Škrábání plic na stěnu“, ale při představě těsných lezeček a bolavé nohy s díky odmítám, i když prvotní plán byl zúčastnit se i této teamové akce.
Celkově se tento víkend s plicemi velmi povedl a jak kolegy za těch pár týdnů znám, určitě to nebylo naposled. Těším se na další akce s touto partou sportovních nadšenců.