Nedávno, se mě někdo ptal, jak napsat článek na blog Černých plic. Dovolil jsem si odpovědět: „Když píšeš příspěvek na blog, sedneš si, pustíš uzdu emocím a pak už to jen tryská a ty to jen zachycuješ na papír“. Po letošním Půlmaratonu v Praze mám v sobě zážitků a emocí, že bych je mohl rozdávat. Přesto jsem si již několikrát sedl k počítači, zavřel oči a popustil uzdu emocím … A nic. Žádné tryskání. Tak jsem dnes u toho zkusil nechat oči otevřené a zdá se, že to pomohlo. Jestli to nebude tím, že když jsem se nořil do svých zážitků, zapomněl jsem poněkud na to, že k zachycení „na papír“ je potřeba mít otevřené oči.
Letošního půlmaratonu jsme se za Černé plíce zúčastnili Zuzka S., Míša a moje maličkost. Nevím jak holky, ale moje rozhodnutí zúčastnit se půlmaratonu v Praze v roce 2016 padlo těsně po tom, co jsem proběhl jeho cílem v roce 2015. To jsem ještě nebyl členem SK Černé plíce. Jasně si ale pamatuji, když mě ca na 6 km předběhli Daniel a Sára, oba celí v černém, ale přesto úžasní. Jak výkonem, tak designem jejich triček. Byl jsem proto letos moc rád, že jsem mohl běžet jako reprezentant tohoto úžasného sportovního klubu.
Vzhledem k loňským zkušenostem, jsem se letos vydal do Prahy s jednodenním předstihem, protože není nad kvalitní odpočinek. Ten nakonec nebyl zdaleka tak vydatný, jak jsem předpokládal. Pátek byl prostě tzv. den blbec. Vlak jsem sice stihl včas, byť s vypětím všech sil. Ale nemusel jsem u toho ani běžet. Takže vlastně o nic nešlo. Ale pak to začalo. Měl jsem pocit, že snad není možné, aby člověku chodily v jeden den jen samé negativní zprávy. Naštěstí na výstavišti v Holešovicích na nás, kteří jsme si přišli vyzvednout startovní balíček, vykouklo z mraků i sluníčko. Že by se přece jen vyplnila předpověď, která hlásila pěkné a teplé počasí? No uvidíme ráno.
První ranní kouknutí z okna hotelu. No páni. To snad není pravda. Venku mlha a maximálně 1°C. No o to se musím podělit s ostatními a „pověsil“ jsem fotku na fb. Naštěstí se přidaly během pár minut Zuzka s Míšou s komentářem. „Proboha, kde to bydlíš. Tady, v centru Prahy, je krásně“. Takže počasí bylo vyřešené. Stačilo se jen přesunout do centra, kde začínal závod.
Bylo těsně před devátou. Prostory se sportovním zázemím (šatny, toalety, úschovny) ještě nebyly otevřeny a tím ani přístup ke koridorům, ve kterých se budeme řadit ke startu. Tak, teď už jen počkat na holky, ať můžeme udělat tradiční společné foto před startem. Obě přišly vysmáté a plné očekávání.
Po fotografování říkám„Tak vám přeji hodně štěstí“, a odcházím do prostoru sportovního zázemí a startovních koridorů, které již v té chvíli byly již nějakou dobu otevřené. Andrenalin stoupá, napětí vrcholí. Ještě, že jsem si vzal tu starou mikinu, kterou před startem odhodím bokem. Do ulice mezi vysoké domy ještě sluníčko nedorazilo.Jen nevyrazit příliš rychle jako minulý rok. Stálo mě to nakonec hodně sil. Ale už přece nejsem žádný začátečník, tak jaképak strachy.
A je tu start. My jsme se sice ještě ani nepohnuli. Zatím je to jen na těch v první lajně. Ale z reproduktorů se line Smetanova Vltava. Znamení, že závod začal. Nevím jak vás, ale mě to vždy tak trochu dojímá. Pomalými kroky se blížíme ulicí ke startovní čáře. Nakonec to trvalo ještě 8 minut, než jsme se k ní dostali a konečně mohli vyrazit. No vyrazit. Celá ta masa závodníků se sotva vleze do relativně úzké ulice. Najednou jsme promícháni koridory nekoridory. Snažím se oběhnout běžce, kteří se drží uprostřed ulice, po krajích. Není to ale jednoduché, protože na krajnicích stojí davy diváků. To, co mně na pražském půlmaratónu tak fascinuje, mi v této chvíli vadí. Lidé okolo silnice fandí především svým blízkým a známým a moc je nezajímá, že ta masa běžců se musí někudy dostat dál. Snažím se to nepřepálit, ale tempo je na mě příliš pomalé. Postupně se tak „prodírám“ dále. Kolem „Tančícího domu“ se klubko běžců a běžkyň trošku uvolňuje a vytváří se skupina, která běží pro mě přijatelným tempem. Držíme se znovu mezi tramvajovými kolejemi, protože tady je asfalt relativně rovný. Po krajích silnice je přece jen dost hrbolů a nerovností. A to jsme v centru Prahy.
Jen si udržet pravidelné tempo. Aktuální údaj na mých fénixkách je 5:20 na km. No výborně. To bych se nechal líbit. Udržet to, tak svůj cíl, dostat se pod dvě hodiny, splním. Přebíháme most a dostáváme se na Smíchov. Někde tady, kolem osmého kilometru dobíhám i Zuzku. „Ahoj Zuzko“. „Promiň, ale dnes se cítím na vyšší tempo“. Tak ji opouštím a pokračuji dále. Znovu se dostáváme na pravý břeh Vltavy. Když vbíháme na další most u Rudolfina, proti nám běží běžkyně, které již dobíhají do cíle závodu. Jste úžasné, ale raději na to nemyslet. Čeká nás ještě deset kilometrů. Znovu se soustředím na běh a uvědomuji si, že se mi běží podstatně lépe než loni. Určitě tomu pomohla pomalejší první desítka oproti loňsku, ale i naběhané kilometry. Nemalý podíl na tom bude mít i má občasná účast v Rosťově škole běhu v Bělském lese.
Tak a běžíme dál. Už je tu dvanáctý, patnáctý kilometr. Běžíme kolem Rohanského ostrova na pravém břehu Vltavy. Ani si neuvědomuji, jak jsme se na něj znovu dostali přes další most. Teď jen vydržet. A hele. Tady ta holčina má asi podobné cíle jako já. Držíme se asi kilometr skoro vedle sebe. Když přidám já, přidá ona. Když přidá ona, přidám o něco já. Zdá se, že to půjde. Mám na běžkyně nějaké štěstí. Jen se tentokrát oba tak soustředíme na výkon, že ani nemáme čas se alespoň představit. Probíháme podjezdem po hlavní silnicí, vedoucím od Václavského náměstí a Wilsonova nádraží. Teď už jen malý kopeček. Naštěstí jeden z mála na celé trase. Letos mi ani nevadí ty kočičí hlavy, po kterých právě běžíme. Soustředím se jen na to, abych udržel tempo se svou spoluběžkyní. Teď už jen znovu přeběhnout na druhý břeh Vltavy, pak „kousek“ po Malé straně, znovu most a budeme v cíli.
Z ničeho nic mi tuhnou nohy. Hej holka. Kam běžíš. No nic, zbytek už tedy zase sám. Koutkem oka kouknu na hodinky. Pořád mám relativně dobrý čas. Posledních osm set metrů. Trochu přidávám a míjím pár běžců. Za chvíli přijde cedule s označením šesti set metrů do cíle. Tam to zkusím znovu rozpálit. A je to tady. Nevím, kde se to ve mně bere, ale vyrážím dopředu. Teď už jen udržet tempo. Na hodinky není čas. Ted už je to stejně jedno. Buď to vyjde, nebo ne. Mám pocit, že doslova sprintuji po mostě směrem na druhý břeh Vltavy, kde bude znovu Rudolfinum, ale především očekávaný cíl. Nechávám za sebou řadu běžců a už je tu cílová rovinka.
Úžasné. Jsem tam. Podívám se na hodinky. Dvě hodiny a osm vteřin. Čert to pal. I tak je to výborný čas a byl to úžasný závod. Omlouvám se, Zuzko a Míšo. Že jsem v té chvíli nemyslel i na vás. Ale byl jsem úplně opojen „vítezstvím“ sama nad sebou. Za cílovou čárou dostáváme pamětní medaili, hliníkovou folii proti prochladnutí, tašku s dvěma lahvemi Mattoni, banány, pomeranče. Pomalu se začíná ozývat i tělo, které dodatečně vysílá signály, že to byl přece jen záběr. Nevadí. Zítra tě nechám dosyta odpočinout.
Pokud ještě uvažujete, jestli se přihlásit na půlmaraton do Prahy, vězte, že to to stojí za to. Já už jsem rozhodnut. Přece si nemohu nechat ujít tak úžasný zážitek a hlavně musím to přece zaběhnout pod ty dvě hodiny.
#18 Pavel
Výsledky: