Je 16:15, Slunce akorát zapadlo a skrze extrémně hustou oblačnost plnou deště okolí okamžitě zachvátila úplná tma s mírnou mlhou. Petr spekuluje, zda si obléct rukavice hned, nebo až v průběhu závodu a vlastně i trochu nadává, že horší závod snad není. Nikdy není jisté, co si obléct a jediná jistota, kterou LysaCup nabízí je to, že zvolené oblečení se vždy ukáže jako nevhodné. Již byl čas akorát k tomu, abychom se přesunuli na start a já po chvilce ticha, poslouchajíce hustý déšť bubnující na střechu auta povídám „Dnes je to můj sedmý start po sobě a vždy to bylo super, ale dnes musím říct, že se mi opravdu nechce“. Každopádně čas startu se již blížil, takže jsme se poklusem začali přesouvat na start. Je 16:29, úplná tma, hustý déšť, 7 nebo 8 stupňů. Do startu již zbývají jen desítky vteřin a já přemýšlím. Závod ani nezačal a já jsem úplně promočený, čeká mě 9 kilometrů běhu do kopce s nulovou nadějí na zlepšení počasí. Každý výškový metr mi sliboval jen větší zimu a taky bylo dost pravděpodobné, že přímo na vrcholu Lysé hory bude sněžit a dost možná i mrznout. O poryvech větru ani nemluvě. A tak když do startu zbývaly již jen vteřiny uvažuji, zda je vůbec normální, aby tohle člověk dělal dobrovolně. Ale zrovna v moment této úvahy to začalo, všichni vyběhli jako diví a mě úplně pohltila euforie. Prší, je zima, kopec před námi, ale je nás tady přes dvěstě. Dvěstě stejných nebo dokonce i větších bláznů, než jsem já. Vlastně ne, to není pravda. Já jsem blázen ještě větší, já už totiž toho dne na Lysé byl ráno. Každopádně jen co mi v hlavě probleskla tato rychlá úvaha, po krátké rovince přišlo první strmé stoupání. A aby toho nebylo málo, začínala hustá mlha, takže jsem přes světlo čelovky neviděl pomalu ani pod nohy. Doslova jsem běžel jen za světly ostatních závodníků přede mnou. Kilometry ubíhaly nekonečně pomalu. Při čtvrtém kilometru, kdy jsem neviděl nic jiného, než dva metry přede mnou, jsem stále nevěděl, kde jsem. Touto cestou jsem na Lysou nikdy nešel, ale stále jsem věděl, že čeká kolem pěti kilometrů stoupání. Konečně jsem se objevil v místě, které znám, ale pomalu se začínala dostavovat únava a vyčerpání, které jsem si zajistil ranní Lysou a poměrně nedostatečným příjmem energie. Poslední dva kilometry byly úplné peklo. Nestrmější kopce jsem už nezvládal jít ani rychlejší chůzí a když se konečně objevila finální krátká rovinka asi 200 metrů před cílem, měl jsem problém se vůbec ještě rozběhnout. Ale už to bylo za mnou, jen pár desítek vteřin a už mě čekala „jen“ cesta dolů. Tentokrát mi Lysá hora ukázala, že nic není zadarmo a i když jsem zvyklý na úplně jiné časy, dnes to prostě nešlo. Ale to nevadí, stejně to miluju a i když jsem byl promočený vlastně celou cestu nahoru a prakticky by se celý závod dal přirovnat k dobrovolnému mučení, bylo to prostě super!!!
#54 Jiří