winter_josefov

Je sobota 11.2. 6:53 a přijíždí povědomé vozidlo, zahazuji vajgl a jdu se naautit. Ve vozidle jsou již vytlemení Martin “Korba” Blažek a Jirka “Kolík” Zeman, který mě otázkou zda-li jsem navalený, přivítal ve vozidle. Má odpověď jako závodníka s přezdívkou “číslo 73” zněla následovně: „Nevím“, ale chvíli jsem nad tím přemýšlel, protože jsem se jako jediný z této elitní skupiny byl večer před závodem jedním pivkem občerstvit… Platil jsem jich sice šest, ale to už bych tu zbytečně nerozmazával. Nicméně jedeme vstříc novým zážitkům resp. rozpomenout si na ty staré. Valíme do Josefova na Gladiatora. Cesta je nudná a nezáživná, takže ve zkratce: benzínka, kafe, cígo, benzínka…volá žena od Kolíka, že kde jsme a kdy jedeme zpět, ten jí odpoví, že to zaběhne za 38 minut a my se smějeme (vím zní to blbě, ale přesně tak to bylo :-D)… energeťák, cígo, koblížek…

Dojeli jsme a jdeme checknout start, při procházce koukám jak vyoraná myš na stěny pevnosti, byly opravdu dost vysoké a bytelné (asi měly navodit průchod gladiátorů do kolosea, kde stejně všichni zařvou). Nicméně jako znalý historik a archeolog odhaduji dobu výstavby pevnosti na dobu někdy mezi první a druhou světovou válkou, naštěstí jsem si toleranci svého rčení sám stanovil na 150 let a těsně jsem se do ní vlezl…

Jsme na místě startu/cíle, uřvaných, zaprášených a smradlavých lidí. Všude to je samý steroid, růstový hormon, elasťák a bikiny fitness. Kam se podíváš stříká testosteron, estrogen, feromon a do toho smrad jak na rybím trhu. Jo opravdu jsme na místě! Zrovna startuje první závodník z jistě početného týmu s názvem “Osamělý vlk” se startovním č. 1, je to náš favorit a počkáme si na něj v cíli abychom si mohli udělat předběžný kalkul, zda to bude pod 30 či 40 minut. Na startovce je i kapitola zvaná Jirka Vacík (jeden z nejlepších OCR závodníku v ČR) s č. 10. Jelikož jsem zmaten, jako vždycky, a čumím jak surikata na hlídce, tak sleduji Osamělého vlka, ať vím co, kde a jak udělat. První překážka zvednout sud (štěně), myslel jsem, že alespoň nad hlavu, ale očividně stačí jen zvednout ze země, hned vzápětí ručkování na kruzích (vypadá to jednoduše a tak všem radím jak to nejlépe přelézt, “bo jsem to viděl na jutubu”), pak kopeček nahoru, dolů a přelézt druhou překážku z vrchu po síti…brnkačka…jdeme se odbavit, než vlk protne cílovou lajnu.

Po 38 minutách… „Kašlu na vlka, ale kde je Vacík?“ startoval o 2,5 minuty za ním a přece je nemyslitelné, aby někdo běžel 6 km s 20-ti banálními překážkami tak dlouho. Při čekání stojíme u posledních dvou překážek a drtíme teorii udolávání: Vzít zkrácené násady od smetáku (kolíky) a trefovat se s nimi do děr a tím vodorovně přeručkovat. Hmmm sice pro mě novinka, ale tam už mi to bude jedno, vím že cíl je pak za mega vlnou a ta problém nebude. V dáli už se sune první zombík v čase cca 40 min., tempo bych teda být sebou kousek před finišem volil ostřejší, ale jeho boj. Je to č. 4, statečně se ujímá kolíků, dvě tempa a vrhá se na burpees…blbec :-D, už dobíhá i početnější skupinka s Vacíkem, ten to prubne na čtyři zápichy (děr tam je 11) a jde na stěnu…whaaat?? Nicméně se mu časomíra zastavila těsně nad 41 min. čili si do svého závody ověřeného vzorce dosazuji (Tmožnámůjčas=Tvacík*koef(1,5)) a vychází mi něco přes 60 min. Ani náhodou, říkám si, Vacík to určitě podělal a já na tom přeci nebudu strádat. Jiřík mezitím zjistil, že 38 min. jak sliboval ženě nesplní a začal také přepočítávat, Martin nás mezitím plácal po ramenou a říkal, že všechno bude fajn. No nic přišel čas se rozcvičit.

Jirka_kolíky

Po půl km rozklusu zjišťuji, že se na běh dneska moc spoléhat nemohu, ale uvidíme, jdu se protáhnout. S protažením třísel mi kluci pomáhají tím, že se mi snaží prošlápnout koleno, aby bylo mé protažení co možná nejdůkladnější, s poděkováním je posílám do prdele a pokračuji v demotivaci. Průběžně koukám jak lidi bojují s kruhy a začínám zpochybňovat mou teorii na zdolání této překážky, ale pořád spoléhám na své evolucí získané ručkovací schopnosti a taktéž na to, že to je hned na začátku tudíž fullpower status. Tož tak jdeme do fronty, Martin vybíhá 50 min. po nás, takže nás z vesela povzbuzuje zpovzdálí.

Jirkovi odbíjí poslední vteřiny, tak mu připomínám, ať začne na kruzích pravou rukou, protože na 3. pozici je místo kruhu zavěšen kolík a pravačka je přeci jen ze zkušenosti jistější na úchop. Vybíhá a už ho nesleduji, za 15 vteřin se k němu připojím. Tůůůůt, beru štěně a jsem rád, že ho nemusím zvedat nad hlavu, to bych se zcela jistě podělal. Dobíhám ke kruhům a čekám na Jirku až se tam přestane zbytečně pohupovat jako šimpanz, jednak jsme měli oba v plánu jít středem a docela mě štvalo, že mi ty kruhy rozhoupal nejen ve směru pohybu, ale ve všech směrech, i v těch, které ještě nebyly vymyšleny. Nicméně už je za půlkou, tak budu doufat, že mě nebude zbytečně zdržovat a vyrážím. Má teorie u druhého chytu přestala fungovat (néé, že by byla špatná, jen jsem si nemohl vzpomenout na kompletní znění) a tak začínám improvizovat. Díky Jirkovi už se houpu ve všech směrech a čekám až se sesynchronizuji v pohybu s dalším kruhem, trvá to docela dlouho a tak hlasitě sděluji své dojmy Martinovi, který nás povzbuzuje. On se mě snaží přesvědčit o tom, že to není tak hrozné jak to vypadá, já se na důkaz toho, že je to ještě horší pouštím, hlasitě si zavýskám a jdu na dvacet. Zjišťuji, že Jirka to musel dát, protože by teď relax zónu sdílel se mnou, no nic snad příště.

Počasí nám přálo (2°C), bál jsem se, že si při angličácích podřu bříško a kolena o led, ale naštěstí terén byl krásně rozmrzlý a rozšlápnutý, takže hezky do měkkého, tričko už mi neplandalo a fajně splynulo s pokožkou. Zvládl jsem je za minutu a dostal se na tepovku 180/min. (během prvních 15m závodu). Tuto tepovku mnozí závodníci volí spíše k závěrečnému finiši, ale je důležité se toho nebát. Naštěstí mě čeká prudký zablácený kopeček, z kopečka, síť, plazení pod plachtou a tam to zcela jistě zklidním.

…(po 2 minutách)… Některé věci nevycházejí úplně podle plánu, tepovka neměřitelná a dýchání zní jako dvoutaktní motor na volnoběh, naštěstí přede mnou špunt závodníků a nemožnost předbíhat, takže se držím ve vzduchové bublině a snažím se relaxovat… Po 700 m dobíhám Jiříka, ten se mi omlouvá za to, že se mnou nesdílel relax zónu a ať se tím již netrápím. Vbíháme do jakési budovy s 632 schody (když počítám okno) nahoru, dolů a nekonečně dlouhými chodbami, přišlo mi to jako na základce, akorát tam jsme nemohli běhat, tak jsem si to alespoň náležitě užil. Pak ještě nějaké nádvoří, cívky, schody, chodba, průlez zdí, schody, nádvoří, koupelna, kde se určitě točil film SAW 2, průlez oknem zpět na nádvoří (už vůbec netuším kde jsou světové strany)…

…(pípání hodinek). Tak za kolik, že to mám ten druhý kilák? První km 8:59…Whaaat? Cože? A fakt, právě probíhám kolem cedule, která dává za pravdu hodinkám. Hodinky se ptají, zda jsem opravdu zvolil správný režim sportu a jestli jsem si jist, že běžím. Nic hážu na ně exkrement a vbíhám z pevnosti Boyard na náměstí mezi diváky, je to rovinka a diváci tam nejsou, tak to zkouším trochu rozběhnout, ale v tom mě brutálně začalo píchat v pravém boku. Jak dokonale znám své tělo, snaží se mi tím naznačit, že mu maximálně zbývají síly na závěrečný sprint a že mi tímto děkuje za spolupráci při závodě. Nicméně nepřipadá zatím v úvahu, protože zbývá ještě 4,7 km alespoň mentálního souboje se svým vlastním tělem, juchůůů.

Přicházím k pneumatice a mám ji 6x přehodit, či mě není? Pak už seběhnout do sklepních katakomb a místnímu pohřebišti nezvěstných, kde jsem se za pomocí bodových svíček orientoval s pro jistotu zdviženou levicí abych si nerozlouskl květák o nějaký krápník, po 10ti minutové prohlídce útrob hradeb vybíhám ven, kde se musím znovu adaptovat na denní světlo. Přede mnou stojí kolmá stěna a na ní visí trápící se lidi, mohl jsem jim pomoct, nicméně využívám darovaného času na odpočinek a visící lidi hlasitě povzbuzuji. Zdolávám stěnu rychlostí lusknutí prstu a vydávám se vstříc 10-ti nekonečným muldám.

…(píp) tempo jsem zvedl na 9:58/km, hodinky se samy přepnuly do režimu chůze-rekreační, nicméně vrháním hodinek bych ztratil spoustu potřebných sil a ignoruji. První mulda se mi z respektu a pokory poklonila, ta druhá už nebyla tak shovívavá, nešlo to nahoru, tak jsem si chvilku hlasitě povídal pro sebe a když nepomohla ani chameleonova chůze typu brejk, otočím se a vracím se zpět k první muldě, abych nabral dostatečnou rychlost. Zdolávám taktak. Jsem už trochu unaven, napadlo mě, avšak následující muldy zdolávám dle svého osvědčeného návodu. U poslední potkávám Jiříka, který vbíhá do tohoto nezapomenutelného koridoru muldiček a povzbuzuji ho slovy, že je to peklo. Ten se vším odhodláním a nadšením jim jde vzdát hold. Chvilku relativní rovinka a rázem se to stalo, na obzoru oštěp. Popravdě jsem z tohoto zjištění nebyl v moc dobrém rozmaru a s mou dosavadní bilancí 3 z 10, se není čemu divit. Každopádně zaujímám postoj světového šampióna v šipkách a vysílám tyč směr seno, v tu ránu jsem nevěděl, co mám dělat, protože se oštěp zapíchl zcela přesně horizontálně do středu, jen o 30 cm nalevo. Žádám tedy dobrovolníka o další instrukce a ptám se ho, jestli jsem náhodou nevyhrál závod. Má domněnka, že mám pokračovat v závodu se potvrdila a valím tedy na šplh.

Martin_seběh

Játra už mě nebolí, vlastně ani nevím jestli vůbec něco cítím, o to líp jedu bomby, šplh a různé akrobatické prvky jako kladku atd. zvládám, dostávám se do tempa. Po 150m, mé nadšení opadlo a 1,5 km se běhalo nahoru a dolů (občas 100m rovinka), jednou se dokonce podlézal most. Měl jsem tedy čas na přemýšlení a hodně jsem si povídal sám se sebou, i lidi okolo si povídali sami se sebou, takže jsem si ani nepřipadal blbě. Křeče ve stehnech mě držely při vědomí, takže jsem neměl strach, že tam někde skonám schoulený v prenatální poloze.

Hodinky hlásí 4 km…no nepovídej a začínám si uvědomovat, že vítěz už byl toho času v cíli. Já měl o hodně horší start než on, tak mě to netrápí a věnuji se nastávající procházce v rozmrzlé řece Metuji. Při bezhlavém skoku po nohách do řeky se prvních 20s nic nedělo, pak až mozek na základě získaných informací od receptorů, neuronů a délky vedení od paty k hlavě vyhodnotil, že se jedná o amputaci dolních končetin motorovou pilou, čímž jsem musel mozek uklidnit očním kontaktem s nohama, že tomu tak není. Mozek za těchto okolností poslal zprávu zpět do končetin, že zbytečně zveličují danou situaci. Odpovědi nohou už se mozek nedočkal (znecitlivěly) a tak mě mozek požádal, jestli bych mu mohl předávat vizuální zprávu o aktuálním stavu nohou. Tím mě trochu znejistil, co mám jako kontrolovat, jestli mi snad netrčí kost z nohy nebo se mi nepřevrátil kotník vzhůru nohama? Nakonec jsme došli ke kompromisu. Mozek, že pro sichr zablokuje přívod krve do končetin, aby mohl po dobu nezbytně nutnou uchovávat orgány v tělesné schránce tak dlouho, jak sám bude moct toto ovlivnit a já, že bych si měl pohnout, protože už se mi chce domů a mám hlad.

Algu_Pneumatiky

Už jsem u pneumatik, po jedné je navleču přes paže jak dětské rukávky a valím na krátké 200 m kolečko nahoru dolů, chytám křeč do svého druhého nejsilnějšího ramene, ale nevěnuji tomu zvláštní pozornost, pak skáču do kontejneru s pneu, kopeček, ostnáč, monkey bar a kamínek pravděpodobně odlitý z olova. Jednak mi k němu přimrzly prsty a za další jsem měl problém ho vůbec zvednout, vmáčknout ho do břicha a s ním ujít 100m kolečko. Ještě nějaký klikyhák do kopce, skáču z 3m stěny, už neznám bolest a fičím si to na kolíky. Fronta jak na banány, ale já už nikam nespěchám vezmu klacky a razím si to ďourama, jelikož mě to v půlce přestalo bavit, tak si jdu dát cvičných dvacet. Už jen mega vlna a jsem tam, získávám si respekt tím, že všechny pouštím, navíc se jeden závodník rozhodl, že se nechá pod vlnou obskakovat doktory, takže nám zúžil prostor pro excelentní zdolání, ale co, skočím a jsem tam.

..5 hodin poté..

Dávám si vanu a chystám se na večerní pivko, pak už jen zuby, čůrat a spát (úplně si nejsem jist zda se mi podařilo dodržet pořadí, jestli to náhodou nebylo naopak) 😀

PS: Jirka jako jediný z naší výpravy dal kolíky a náležitě nám to v průběhu zpáteční cesty dával najevo, zcela přesně 12x abychom na to náhodou nikdy v životě nezapomněli 😀

Výsledky:

Martin “Korba” Blažek: 59. místo, čas 0:52:41

Já “#73” : 118. místo, čas 0:57:03

Jirka “Kolík” Zeman: 477. místo, 1:13:01

#73 Petr