Valašský hrb 2016

Valašský Hrb

Klasické rano, budíček po 6 a abych nelhal, tak sem se ještě válel minimálně 10min. Vytahuji předem připravené vločky k snídani a samozřejmě vařím kávu, bez toho to prostě nejde. 7:45 už stepuju na zastávce, kde mě vyzvedává kolega. Po příjezdu na místo, skáču k oknu s registrací. Procházíme areál, a chvíli ještě sedíme, kecáme. Kolem 10-té se jdu převléct a řádně proběhnout, protáhnout. Sbírám poslední rady, nervozita stoupá. Ze začátku jsem měl docela strach, ne z toho že bych nezvládl uběhnout třiceti kilometrovou trať, ale z toho že se nechám unést davem a napálím to od samého začátku, což se naštěstí nestalo. Pomalu se řadíme u startu, byl docela dobrý nápad postavit se na samý konec startovního pole a pomaličku to rozbíhat. Na poslední chvíli konečně zahlédnu své kolegy z Černých plic, které jsem hledal celé ráno a následuje rychlá plácačka po zádech.

Je odstartováno, pro mě skvělý pocit, když vidím povzbuzující dav lidí okolo tratě a hromadu běžců, běžící vstříc krásné přírodě a svým běžeckým možnostem a schopnostem. Každopádně mi to nedalo a po pár kilometrech jsem nasadil své “vytrvalostní” tempíčko něco okolo 6min/km, ve kterém jsem chtěl pokračoval po zbytek závodu.
Naposledy se ohlížím dozadu, kde vidím svého sparinga, kolegu i blázna Míšu, který mě vlastně do celého běžeckého kolotoče dostal.

Běhu se věnuji krátkou dobu, v září loňského roku jsem skončil s fotbalem a od té doby si jen tak poběhávám, ale to je jiná pohádka.
Přichází první kopce, první bolesti svalů, které bohužel miluju a ve kterých se čas od času docela vyžívám. Od samého začátku běhání po horách jsem měl problém s achilovkama, jakmile přišly kopce, přicházely bolesti, trpknutí chodidel, ale dnes nic. Už od té chvíle jsem věděl, že svůj čas za který bych závod chtěl stihnou (3,5h) je reálný.
Užívám si to, výhledy krásné, nohy šlapou jako hodinky a hlavně to počasí vyšlo na jedničku! Při běhu stačím pozorovat místní lesy, panoramata, krávy cinkajíce do rytmu běhu, místní turisty, cyklisty a taky nezapomenutelnou skupinu trampů užívající si víkend plnými doušky. S úsměvem nabízeli plastovou půlku Rumu, kterou se smíchem odmítám.
Dle mých předběžných výpočtů bych se měl blížit na výživný kopeček na Vysokou, tak cucám první gel teplý jak… čaj. Krpál to by pěkný, nohy šrot. Tady mi v hlavě zazněla má oblíbená věta o tom, jaký jsem vůl, a co jsem si to zas vymyslel. Nebylo by líp, kdybych seděl někde na kávičce, nebo na oroseném ionťáku v místních hospodách? Určitě ne! Takže zpátky na zem a levá, pravá, levá, pravá. Následoval dlouhý bahnitý seběh, kde jsem nohy celkem dobře protřepal a hlavně vyběhl předešlý kopec. Míjím občerstvovačku, kde zobu banán a vodu. Poslední kopec, otočka a přede mnou “zbývajících” 15km.
Koukám na hodinky, čas 1:33, hned mě napadla myšlenka, že bych závod mohl doběhnout něco nad 3h. Opět míjím občerstvovačku, mávám že nic nechci a pokračuji na nejhorší pasáž tohoto běhu. Zhruba po 18 minutách následoval asi 2,5km dlouhý běh po tvrdé, mé neoblíbené šotolinové cestě. Tam jsem cítil malou krizi- kyčle, kotníky i kolena mě v téhle chvíli docela bolely a chvílemi jsem zvažoval, že přejdu do chůze. “Ne ne ne!” říkám si a valím dál a dál.
Na 20km cucám poslední skvěle výživný, teplý a sladký gel, který musím okamžitě zapít. Docela mi pomůže, nohy nemají 50 kilo, ale jen 43, super. Docela dlouho jsem vyhlížel občerstvovačku, voda žádná, v ústech sucho jako na poušti.
Po příletu k občerstvovačce si MUSÍM dát kelímek s pivem. Doplním vodu, vezmu meloun a pokračuji na poslední část závodu. Nohy pořád jedou dobře, přirovnal bych to k dobře zajetému motoru osobního vozu.
Míjím rozcestník, koukám: “hotel Čarták 4,5km”. Čas skvělý, v té chvíli neopakovatelný nával energie, možná adrenalinu pod představou času pod 3h. Stále jsem někoho dobíhal, a mě nikdo, krásný pocit. V dáli slyším reproduktory, to vás ještě víc nakopne, sebral jsem tedy poslední síly a konec klasicky – co to dá.

Dobíhám do cíle s oficiálním časem 2:55:38 což mi stačilo na 13. místo v kategorii A.
Tohle jsem nečekal a sám tomu nemůžu uvěřit. Za sebe musím říct, že tohle byl můj první, ale určitě ne poslední Valašský Hrb, který jsem běžel. Počasí vyšlo na jedničku, co se týče zázemí a tratě tak pořadatelům dávám jednoho velkého bludišťáka. Pocity nejdou popsat, byl to vlastně můj první větší závod a určitě ne poslední. Svaly bolí, o kyčlích a chodidlech radši ani nemluvím. Jen doufám, že do pondělka to vše přejde a v práci budu chodit jako normální člověk.

Sportu zdar, běhání zvláště.
#65 Martin “Vyso”