Pražská stovka 2017

Když jsem před rokem začínal běhat a plánovat závody jako je LH24 atd., tak mi jeden kamarád poslal odkaz na závod, který byl přes 100 km dlouhý a končil někde v Praze. Tehdy jsem si tak maximálně poklepal na čelo se slovy, že se mám rád a mé tělo není schopno nic takového zvládnout. Rok se s rokem sešel a nabídka na tenhle závod přišla znovu. Po tom, co jsem v tomto roce úspěšně dokončil Ultrabeast, jsem si řekl, že je potřeba se zase o kousíček posunout. Zaplatil jsem tedy registraci na trasu B, která měla měřit 107 km s převýšením přes 3750 m a nezbývalo nic jiného než začít trénovat a těšit se. Fáze těšení se postupně začala přetransformovávat do fáze nervozity. Konečně přišel pátek, já seděl v Pendolinu a vůbec nevěděl, proč to vlastně sakra dělám.

V Praze jsem přespal u kamaráda, který šel kratší variantu – 55 km. Po krásných 3 hodinkách spánku zvoní budík, rychle dobalujem poslední věci a doslova běžíme do auta, protože za chvíli nám jede vlak z nedalekých Čerčan, kde se nachází cíl kratší varianty. Už v autě zjišťuju, že jsem si v Praze nechal telefon s nahranou mapou závodu. Holt perfektní začátek. Po hodině a půl strávené na cestě vlakem konečně dojíždíme do Kácova, kde se nachází start závodu. Po registraci si připravuju poslední drobnosti a vyrážím na start.

IMG_20171208_133807

Vybíhávám s respektem, je mírně nasněženo, asfalt trošku klouže, ale jelikož rychlost mého pohybu není nijak závratná, tak to ani moc nevadí. Před sebou mám pár desítek kontrol, z nichž některé jsou tajné, tzn. pořadatelé mě můžou překvapit kdekoliv na trati a zkontrolovat jestli si to někde nechci zkrátit. Kontroly jsou většinou na kopcích, rozhlednách nebo vyhlídkách. Každopádně se bude na co koukat, říkám si. Míjíme prvních pár kontrol, dokonce jednu tajnou. Běží se dobře, s troškou taktiky se na první občerstvovačku dostávám docela rychle. Házím do sebe polívku, tyčinku a pokračuju. Trať vede občas i trošku těžším terénem, což mi nevadí. Dokonce vysvitlo slunko, tak se příjemně vyhřívám (jsem totální teplomil, co nejvíc ze všeho nesnáší zimu). Pořád se běží příjemně, dobíháme na druhou občerstvovačku, kde už se zdržujeme déle. Jsem na nějakém 35 km, třetina trasy za mnou. Trať vede tentokrát hodně po asfaltu což úplně nemusím, ale co se dá dělat. Se setměním se konečně dostávám do Čerčan, které se nacházejí v půlce trati.

received_10214819915834480

Tady už přichází první náznaky únavy, nohy začínají být čím dál tím těžší a hlavě se začíná stále méně chtít pokračovat dál. Proto do sebe házím gel, trochu sršního nektaru a vybíhávám do tmy dřív, než si to stihnu rozmyslet. Do další občerstvovačky je to docela daleko, trať vede i přes pár kopců, takže se mám na co těšit. Kolem 70 km si začínám připadat, jako by mě někdo vytáhl ze zásuvky. Tempo, které jsem se snažil doteď držet je pryč a já začal odpočítávat poslední kilometry do další občerstvovačky. Úplně bez energie docházím na předposlední čipovou kontrolu. Naštěstí je tu tuna všemožného jídla, od pizzy až po zeleninové saláty, takže do sebe cpu, co se vejde. Zůstávám tu něco málo přes hodinu, vím že dost ztrácím, ale trocha odpočinku je potřeba. Od téhle chvíle už přestávám řešit umístění, myslím jen na to, že to musím dokončit. O běhu už se ani nedá mluvit. Do kopce se odrážím hůlkama jako na běžkách, dolů se pohybuju krokem, který snad ani nejde popsat, ale přímo odráží kondici mých lýtkových svalů. Klepu se zimou a myslím na to, že už „jen“ jedna čipová kontrola a pak už „jen“ poslední úsek do Prahy. Na poslední občerstvovačce se už tak dlouho nezdržuju, taky je tu dost jídla, ale už ani to mi moc nejede.

received_10214819916514497

Vyrážím na poslední úsek. Tři kontroly ze čtyř, co mě ještě čekají, jsou na vrcholcích okolních kopců. Počadatelé z nás asi chtějí vyždímat i ty poslední zbytky energie. Zázrakem se na vrcholky dostávám, má odrážecí strategie funguje. Už zbývá jen poslední kontrola v Modřanské rokli. Do této chvíle jsem byl přesvědčen, že to nejhorší je za mnou a ono vlastně nebylo. Když slyším tramvaje a ruch města, začínám si myslet, že už tam prostě musím být, ale ono ne. Přes hodinu se ještě brodím lesíkem, ve kterém šipky vedou zdánlivě nesmyslně, až konečně dorazím k poslední kontrole. Zaškrtávám poslední políčko v kartičce, projdu podchodem, pak sídlištěm a konečně už jsem ve školní chodbě, na jejímž konci je vytoužený cíl.

Zcelajistě můžu říct, že to byl nejtěžší závod, kterého jsem se kdy zúčastnil. Přes svou náročnost se dal zvládnout zejména díky ostatním závodníkům, kteří dokázali povzbudit, když bylo třeba. Celý závod měl takovou rodinnou atmosféru, na kterou z ostatních závodů nejsem zvyklý. I když po téhle zkušennosti vím, že ze mě žádný ultra trailový šampion nebude, tak to určitě moje poslední stovka není. Ta atmosféra a pocit z překonání sama sebe za to opravdu stojí.

#103 Ondra