IMG_1939

NoMen Run 3.část

Pavlík:

Po závodě jsme se dohodli, že by bylo pěkné napsat něco o NoMen Runu a to tak, že každý z nás účastníků napíše něco sám za sebe a především o zážitcích na trati, o trasách, které běžel.

Vlastně nikdo z nás, kteří jsme se na závod přihlásili, jsme nevěděli nic jiného než to, že podmínkou organizátorek je, abychom běželi celí v růžovém. To, co vypadalo jako největší problém, vlastně nakonec díky Muffince problém nebyl. Růžová trička v designu Černých plic byla vyrobena, růžové sukně byly sice jen dvě, ale nakonec je budou mít vždy jen dva běžci. Ten, který bude aktuálně na trati a ten, který od něj bude přebírat štafetový kolík, tedy vlastně pásku. Jak jinak, než růžovou.  Přesto, že od začátku bylo jasné,  že to bude hodně dobrá recese, měli jsme všichni smíšené pocity, když jsme  se takto oblečeni poprvé objevili v prostoru startu na známém stadionu zimních sportů v Novém Městě na Moravě.

Trasa č. 3: Velké Janovice Kaplička, Vír Obecní úřad

Když jsme stáli u kapličky ve Velkých Janovicích, měl jsem pocit, že se snad Víťi ani nedočkáme. Díky místní milé paní jsme se nejen dozvěděli novinky z místní scény, ale někteří měli konečně možnost i odlehčit svým útrobám. To víte, peristaltika při běhání dělá své.

Než Víťa přiběhl a mohl jsem tak od něj převzít štafetový „kolík“ a navléci si jej na ruku, šel jsem se trochu proběhnout směrem do mírného kopečka. Dle profilu trati měl být sice táhlý, ale nijak dlouhý a na mojí trase č. 3 vlastně téměř jediný. Alespoň dle itineráře. S dobrým  pocitem jsem se vrátil zpět ke kapličce, k místu k předání. I na komisaři a komisařce této předávky bylo znát, že se těší, až doběhne poslední závodník a oni tak budou moci ukončit svoji záslužnou, avšak téměř celodenní činnost.

A už je tu Víťa. Sbíhá z mírného kopečka, poslední zatáčka a je tu. „Tady máš pásku a utíkej, co to dá Pavlíku“. Vzal jsem ho za slovo a vyrazil znovu do táhlého kopečka. Zpočátku to bylo dobré, ale pak jako by mi zdřevěněly nohy. Naštěstí to byla jen krátkodobá indispozice, která přešla sotva jsem vyběhl nahoru na kopec. Přede mnou cesta lesem, proběhnutí Dalečínem a už se přes most dostávám na silnici kolem vodní nádrže Vír. Cesta po asfaltu nebyla z nejpohodlnějších, ale výhled na nádrž a les okolo nádrže byl za všechny prachy světa. Snažil jsem se držet pravidelné tempo a těšil se, že teď už mě čeká jen samá pohoda. Ale co to je? Najednou se cesta začíná zvedat a pomalu stoupá lesem. Vždyť tady žádný kopec už být neměl. Nakonec se z něj vyklubala táhlá kilometrová potvora, která mě docela potrápila.

A už je vidět konec nádrže a hráz. Pokud si ale dobře pamatuji mapu, ostatně pro jistotu ji mám v kapse, trasa nepovede na hráz, ale bude pokračovat dál do obce Vír. V mapě nebylo vidět, že cesta je samá zatáčka a je docela z kopce. Konečně začátek obce. Obecní úřad snad nebude daleko. Jedna táhlá zatáčka, druhá. Aha. Teď přeběhnout mostek a konečně opustím „hlavní“ silnici. Znovu mírně do kopečka a už vidím stolek rozhodčích a kamarády, kteří na mě čekají u předávky. Tady máš zpět pásku Víťo. Já teď můžu chvíli odpočívat. Ale napřed si ještě odskočit, trochu se opláchnout na toaletách a sundat růžové tričko. Měl bych je přece jen nechat trochu proschnout. Mám na to čas, protože další bude až sedmička.

Trasa č. 7: Podmitrov – Borovník

Předávka je na lesní cestě u restaurace, jejíž jméno si nepamatuji. Jen to, že je plná veselých svatebčanů. Tak plná, že se nebylo ani kam Pavlík

čůrat. Povzbuzují mě dvě věci. Za prvé na 7 úseku má být ze 30% asfalt, ze 70% terén a lesní cesty. Za druhé se jedná o mou druhou a tudíž poslední trasu. Tomáš už tu určitě každou chvíli bude. Pro jednou nejsme na předávce sami. Čekají tu ještě dvě zástupkyně ženských družstev na své kolegyně. Jedna z nich přebírá pásku a mizí po asfaltové silnici. No nic oblékám si sukni a přidávám se k čekajícím. Najednou ale Muffinka říká: „A kde máš startovní číslo Pavlíku“. No nic. Tak ještě jednou do auta. Snad to stihnu. Beru si číslo a vracím se. A Tomáš už  se objevuje v zatáčce lesní cesty. A s ním ještě jedna běžkyně. Do místa předávky přibíhají v podstatě současně. Beru pásku, nasazuji si ji na levou ruku a vybíhám po silnici, která mírně stoupá a mizí v lese. Ještě se stačím otočit a podívat se, jak je na tom běžkyně, která také převzala pásku pro tento úsek. Vypadá to, že jsem byl rychlejší a také jsem nasadil svižnější tempo. Cesta sice chvíli vypadá, jako že nikdy neskončí, ale už jsem na kopečku, běžím po rovince a najednou se přede mnou otvírá pohled do kraje. Cesta dále nepokračuje lesem, ale mírně se svažuje a vidím, že míjí nedříve nějaké domky, pak se stáčí doprava a pokračuje k vesnici. Bohužel jsem před předávkou „ztratil“ hodinky. Vybila se mi baterka. Snažím se tak držet stabilní tempo a odhaduji, jak dlouho běžím, kolik toho mám již za sebou a hlavně kolik mi toho ještě zbývá do cíle. Kdybych si alespoň pamatoval jméno vesnice, kde mě čeká předávka. Už jsem ve vesnici, dle cedule v Meziboří. Vlevo míjím rybník a dál šipka ukazuje, že opustím silnici a konečně se dostanu na vytouženou lesní cestu. Přece jsem se zbytečně nepřezouval do crossek. Cesta lesem a terénem mě nezklamala a ohromně jsem si jí užíval. Rovinky, mírná stoupání a kolem smíšený les. Nikde ani živáčka. To je snad to jediné, co mi na dnešním závodě vadí. Přece jen, když člověk neběží sám, je to větší motivace a i výkony bývají lepší.

Když jsem les opustil, doběhl do obce Rozseč a uviděl směrovku Borovník, doufal jsem, že cíl už nemůže být daleko. První domy v Borovníku a najednou před sebou v dálce vidím stolek u mostku přes řeku a znovu Muffinku s kluky, kteří mě povzbuzovali na posledních metrech sedmé trasy. Teď už jen fotka v „cíli“ trasy a paráda, láhev s vodou.

Mám to za sebou. Teď už poslední úsek, na který vybíhá Tomáš, kterému jsem při tom všem stačil předat pásku na ruku.

#18 Pavlík

Oficiální fotogalerie závodu

Ještě máme dvě části před sebou 🙂