IMG_1939

NoMen Run 2.část

Víťa:

Jít si zaběhat na Vysočinu, převlečený za holku… Jo, kdyby mi to někdo řekl před půl rokem, tak se mu vysměji. Ale lidi se mění a ke každé výzvě je třeba se postavit čelem a využít každou možnost se bavit s přáteli. A víkend na Nomen Runu byl na zábavu extrémně štědrý. Jelikož se startovalo ráno, vydali jsme se směrem k Novému městě na Moravě už v pátek po práci. Ubytování jsme si přes AirBnB zajistili v nedaleké vesničce Křídla – pro sebe jsme měli celé podkrovní patro, večer jsme si dali trochu vína a k večenímu hraní Piktomanie jsme zobali občerstvení od naší „managerky/zásobovače“ Muffinky.  

Ráno v klidu posnídat a pomalu vyrazit na start… Štafeta byla naplánována následovně: úseky 1. Rubick, 2. Já, 3. Pavlík, 4. Lukáš, 5. Rubick, 6. Já, 7. Pavlík a nakonec 8. Lukáš. Jelikož se Lukáš potýká se zraněním, přesvědčili jsme Toma, že si s námi chce jít zaběhat. 🙂 Ten sice souhlasil, ale ze strachu o kolena navrhl, že si spolu prohodíme čtvrtý a šestý úsek. Zdálo se to jako dobrý nápad… Rubick odstartoval, my se pomalu naskládali do auta a jeli na předávací místo – do obce Studnice. Z Nového města jsme neujeli ani 5 km, když jsme narazili na odstavené auta ostatních soutěžních týmů, které s námi startovaly – důvod byl prostý: Trať křižovala cestu a proto jsme se přidali k nim s tím, podpoříme běžce, kteří budou probíhat. Netrvalo to moc dlouho a objevila se první žena, následovala druhá, třetí, čtvrtá… pak pauza a hele, na horizontu se objevila růžová silueta Rubicka – se ztrátou jen kolem minuty na předchozí závodnici. Když probíhal kolem nás, zamumlal něco o tom, že chce umřít, ale neumřel a pokračoval dál do táhlého kopce…:-) Na předávacím místě jsme měli chvíli času, který jsme si krátili pouštěním pohádkové hudby z Tomova auta – k tomu se pohupujeme a zpíváme si, což baví nejen nás, ale také ostatní závodnice, které čekají na své kolegyně. Postupně dobíhají závodnice, až jsme nakonec v prostoru pro předání sami… naštěstí to netrvalo moc dlouho a Rubick se vyhoupl zpoza zatáčky. Předání improvizovaně proběhlo tak, že jsem poklekl a „požádal o pásku“, přihlížející to pobavilo a já mohl vyrazit na trať směrem na Velké Janovice.

Začátek je po lesní cestě, na které jsem se potkal s protijedoucím traktorem, ale zhruba za kilometr se dostávám na asfalt – dle popisku trati luxusní asfalt 🙂 Pořád jsem nevěděl, co si pod tímto pojmem představit – jednalo se o čerstvě položenou cyklostezku která se klikatí mezi stromy – Prostě luxus. Z lesa vybíhám na okresní cestu, které mě stoupáním vede k obci Koníkov, trasa zahne do lesa a já si opět mohu užívat ten luxusní asfalt – běží se mi skvěle… Když mi GPS zahlásí, že jsem na 11km, začínám pomalu očekávat konec (z nějakého důvodu jsem si zapamatoval, že běžím 11,3km, místo 13,5km, které GPS nakonec naměřila. Tyto dva kilometry „navíc“ jsem si vlastně vůbec neužil, pořád jsem vyhlížel předávací místo a chvílemi koketoval s myšlenkou, že jsem se ztratil. To se mi naštěstí nepotvrdilo a za hodinu a pět minut od startu předávám Pavlíkovi štafetový kolík, vlastně pásek. Po doběhu se musím vydechnout, navštívit toaletu u místní milé babičky a hurá do auta na další předávací místo.

Ve Víru, jsme na Pavlíka čekali asi čtvrt hodinky. Během této chvíle mi začíná docházet, jaká blbost je námi zvolené pořadí – běžím úsek, pak úsek pauzu a poté zase běh – za tu hodinu a něco mi akorát vytuhly nohy, jsem rád, že jdu a na běh vůbec nemám pomyšlení… Pavlík, se svým typickým úsměvem, přibíhá a já můžu pomalu vyrazit do Štěpánova. Pomalu to opravdu bylo, první kilometr po rovině, tempo jsem stáhl na nějakých 5:30min/km… Už to vypadalo, že se nohy rozhýbaly a běh bude v pohodě. Jenže následovalo táhlé stoupání, které trvalo zhruba 5 kilometrů. Nejhorších 5 km, co jsem kdy běžel, nohy neposlouchaly, koleno bolelo, ne a ne se pořádně rozběhnout. Odměnou za toto peklo ale byl výhled na hřebeni. Nevím, jestli jsem se rozhýbal, nebo jsem si zvykl, že mě každý krok bolí, ale od sedmého kilometru mě to pomalu začíná bavit 🙂 Když probíhám další obcí se zvířecím názvem – Kozlov (kdo to vymýšlí? :-)), kolemjdoucí pár se ptá, jestli si jako dělám srandu, nebo fakt závodím… řekl jsem, že obojí a letěl směr cíl. Po cestě v lese potkávám skupinky turistů, kteří jsou pobaveni mým outfitem. Seběh do Štěpánova je opět něco pro mé koleno, to se rozhodlo, že bude bolet. Když probíhám kolem hřbitova, chvílemi uvažuji, jestli si tam na chvíli neskočit lehnout. 🙂 Nakonec jsem tomuto pokušení odolal a v čase 1:17 předávám, pod dozorem místních hasičů, pásku Rubickovi. Skvělá managerka Muffinka mi obratem podává pivo (které dostala od hasičů), takže doplnění tekutin a minerálů probíhá ihned po doběhu – tak to má vypadat 🙂

Pro mě dnešní závod končí a už mě čeká jen odpočinek a fandění kolegům. Ještě že tak, jsem rozbitý jak Berlín po druhé světové, je znát, že kopce jsem letos moc neběhal. Každopádně si za to můžeme sami, kdybychom si neprohodili úseky, tak bych měl mezi běhy 3 hodiny pauzu a stihl si trochu odpočnout… Každopádně se jednalo o krásné trasy, perfektní výhledy a dobře značené trasy.

Palec nahoru pro organizátorky a děkuji za to, že jsem se mohl přidat, i když mi v podprdě něco chybí a pod sukní přebývá. 🙂

#55 Víťa

Další úsek zase zítra

Oficiální fotogalerie závodu