IMG_1939

NoMen Run 1.část

Nápad zúčastnit se ryze ženského závodu začal jako vtípek na Facebooku – pod komentářem pořadatelů jsme se zeptali, zda se nejedná o diskriminaci mužské části běžců… Nakonec se z vtípku stala výzva – pořadatelé však měli podmínku: Všichni závodníci musí běžet v ženském oblečení, ideálně růžové. Pokud tuto podmínku splníme, můžeme se zkusit s holkami poměřit na trati. Z původního teamu nám sice ze zdravotních důvodů opadli dva členové, ale náhradníci prokázali, že jsou holkami na svém místě :).

Závod se odehrával na Vysočině a proto se po domluvě vydáváme na cestu už v pátek. Ubytování jsme si našli ve vesnici s názvem Křídla. Večer před závodem neděláme nic náročného – víno, společenské hry a spát před půlnocí. Ráno startujeme až v 10, takže mám čas v klidu posnídat a vyrazit na start závodu do cca 10 km vzdáleného Nového města na Moravě. O etapách a pocitech ze závodu Vám napíšeme více od samotných závodníků (nebo závodnic?).

Rubick:

Závod má zvláštní formát štafety, kdy si běžkyně samy volí strategii a to, které úseky poběží. Nesmí běžet dva úseky za sebou, jinak se ale fantazii meze nekladou. Na mně vyšel první a pátý úsek, takže jsem mezi nimi měl zhruba 3 hodiny času, kdy jsem si mohl odpočinout a trochu zrelaxovat. Úseky byly postaveny tak, že jsme po převlečení do suchého oblečení přejeli na další předávku, kde jsme většinou jen chvilku čekali na to, až náš kolega dorazí a předá štafetový kolík, takže to solidně odsýpalo.

Připadla mi ta čest zahájit štafetu Černých plic, běžící tentokrát pod týmovým názvem 90-60-90. Možná přemýšlíte, proč běží mužské kvarteto v jinak čistě ženském závodě, ale jsme prostě Černé plíce a nezastavíme se před ničím. Ani před závodem, ve kterém chybí mužská kategorie.

Stojíme na startu zajímavě pojatého štafetového závodu a začínám pochybovat o tom, jestli to byl až tak super nápad. Je sice fajn, že pohled na nás rozdává všem úsměvy na tvář, ale v růžovém triku a sukni si připadám rozhodně na prozatimním vrcholu své gaykariéry. Vrcholu, který už nechci nikdy překonat.

Pořadatelé jsou velmi milí, ale znejišťuje nás zmínka, že v poslední vlně startují ti nejlepší. A sakra… Přece jen, nemám se čeho bát, letos mám naběháno už skoro 50 kilometrů! Je evidentní, že tolik si mé soupeřky mažou na chleba minimálně každý týden. V hovoru pořadatelů zaslechnu něco o jedné z běžkyň a olympiádě, ale raději tomu nevěnuji pozornost. Když přichází závodnice s čelenkou, na které je slovenský státní znak, je mi jasné, že naše trapnost získá i mezinárodní rozměr. Snažím se vypadat stejně odhodlaně jako soupeřky, které si na zahřátí dávají ve svižném tempu ovál přilehlé biatlonové tratě a které rozhodně nevypadají na to, že bychom spolu závod strávili v pohodovém tempu a družném a veselém rozhovoru. Alespoň se tedy také snažím vzbudit v mikině od Colliery, která má na zádech vyobrazenou českou vlajku, reprezentační dojem.

Je odstartováno. Pořadatelé na nás po pěti metrech nachystali rafinovanou překážku – úzké schodiště, kam dobíhám první a galantně a s úsměvem pouštím ostatní závodnice před sebe. Nebudu lhát, je to naposledy, co jsem se v průběhu tohoto úseku smál. Hned po startu se trať zvedá a všechny olympioničky mi postupně mizí z dohledu a víc už je na trati nespatřím. Původně jsem si myslel, že našim úkolem maskotů bude motivovat ostatní ženské týmy, ale teď si funím sám samotinký do kopce a přemýšlím, proč tu není někdo, kdo by povzbuzoval a motivoval mně…? Docela často se mi vybavuje hláška dědy z výborné filmové trilogie o rodině Homolků – „takový ponížení…“ Jiné pocity než zmar a beznaděj v sobě hledám marně. Po čtyřech kilometrech se přebíhá silnice, kde je zbytek teamu a vidím na nich, že si myslí, že bych mohl běžet rychleji… Poslední měsíc ale laboruju se zády a ukazuje se, že příprava v podobě vysedávání před televizí není pro tento typ závodu zcela optimální…

Trať se rovná a mírně se vlní, ale přece jen je to pořád do kopce. Zhruba v půlce úseku vidím na chvilku na dlouhé louce jednu ze soupeřek a měřím si, že zaostávám zhruba o tři minuty. To je lepší, než jsem čekal. Jinak ale běžím celou dobu solozávod. Snažím se dohnat to, co jsem ztratil v prvním kopci, ale holkám chybí slabiny. Zvládají mistrně výběhy i seběhy, rovinky, asfalt i trail a evidentně je nezastaví ani starost o nalakované nehty nebo čisté boty. Snažím se běžet co to dá, místy funím tak, že by mohla závidět i parní lokomotiva a nezastavuji a drtím i ta nejprudší místa v kopcích (no, holky by se asi mému drtícímu tempu smály), ale nestačí to a nemůžu se k ostatním vůbec přiblížit.

Nakonec po mém desetikilometrovém úseku předávám Víťovi po hodině a pěti minutách se ztrátou asi 15 minut na nejlepší a 5 minut na nejhorší z mých spoluběžkyň. Utěšuji se tím, že jsem sice poslední, ale poslední z nejlepších! A nikdo mě za celou dobu nepředběhl, takže předávám se vztyčenou hlavou. To, že za námi už nikdo další nestartoval a neměl mě kdo předběhnout, raději neřeším… 😀

Před mým druhým běžeckým úsekem jsem pomocí immodia vyřešil jisté problémy a netrpělivě vyčkával Víťu, až přiběhne ze svého těžkého úseku. Díky krátkému přejezdu jsme zastihli i nejrychlejší ženy z naší vlny, což byla příjemná změna a vyvolalo to v nás jistou naději, že se jim přibližujeme. Mylnou naději… Ale bylo jasné, že se přibližujeme štafetám, které vybíhaly hodinu před námi. Začalo to tedy vypadat tak, že do cíle nedoběhneme jako úplně poslední. Kontakt s děvčaty by nám také nepochybně zvedl morál a vlil novou sílu do žil, takže když Víťa dofuněl, ztrácel jsem na poslední z holek asi 32 minut.

Druhý úsek se mi běžel pocitově daleko lépe než ten první, a to nejen tím, že byl kratší a méně náročný co do převýšení. Úvodní kopec jsem vydrtil a po seběhu následovala pohodová mírně zvlněná pasáž, kdy se střídala úzká pěšinka, která se mi moc líbila s proběhem vesnice po chodníku u silnice, což bych si klidně odpustil. Koncentrace lidí se vzhledem ke zdejším pamětihodnostem značně zvýšila a často jsem probíhal kolem skupinek, komentujících můj zjev ne příliš atraktivní ženy. Na druhou stranu mi to nedovolilo zpomalit (mají ženy taky takovou míru ješitnosti?) a víc mě to bavilo. Údolí se nakonec stočilo a já uviděl cíl své etapy – hrad Pernštějn. Ten pohled mě věru nepotěšil a mírně jsem proklínal předky za to, že zapomněli vynalézt hrad údolního typu, který by nestál na kopci. Na část z posledního prudkého stoupání jsem přešel do rychlé chůze, ale hlavní nádvoří jsem za frenetického povzbuzování omdlévajících diváků vysprintoval. Popravdě vlastně za nechápavých výrazů oněmělých přihlížejících, vidících nějakého divného chlapa běžícího v růžové sukni.

Každopádně rychlostí světla jsem přeběhl nádvoří a předal Tomovi na jeho první úsek. A pak… Pak se nestalo nic. Tom ještě nebyl připravený, nečekali mě tak brzy :-D. To je to kouzlo tohoto typu závodu. Takže jsme ještě počkali, než se Tom ustrojí a po hromadné fotce s hradem v pozadí už Tom konečně vyběhl vstříc své porci kilometrů. Na tomto osmikilometrovém úseku jsem dokázal snížit ztrátu na poslední z děvčat před námi skoro o čtvrt hodiny, takže jsem byl spokojený.

Celý závod se mi moc líbil svým prostředím i náročností. I když jsem myslel, že se jdeme lehce proběhnout, nakonec jsme si docela solidně zazávodili. Ale hlavně jsme se výborně pobavili a jsem rád, že v cíli jsme se setkali i s našimi kamarádkami z Mattonky, které vybíhaly ráno. Po celý den nám výborný support zajišťovala Muffinka, za což bych jí chtěl moc poděkovat. Nevím, jestli ještě někdy podobný ženský závod absolvuji, ale nikdy neříkej nikdy… 😀

#16 Rubick

Další úsek zase zítra 😉

Oficiální fotogalerie závodu