night run ostrava

Na půl plíce – Night Run Ostrava 2017

Nightrun v Ostravě – první závod, který jsem běžel – v roce 2014, domácí prostředí, navíc na něm každý rok potkávám spoustu známých… A taky smůly 😀 letošní ročník byl ale povedený POZEN (kdo viděl film Zachraňte vojína Ryana, ten ví 😉  ale pěkně od počátku.

Ráno vstávat, snídaně a na 9 šup na barák – bourání zdí je přece ideální zábava před závodem. Nějak jsem ztratil pojem o čase a najednou už bylo 5, takže honem domů, najíst, převléct a tradá si to odběhnout. Cestou nabrat Štěpána. Na místo jsme dorazili s mírným zpožděním, zhruba 50 minut před startem závodu a asi 10 minut potom, co byl uzavřen výdej čísel – už to mohlo napovědět, že to dneska nebude žádná hitparáda a že by bylo asi lepší se otočit a jet domů. Jenže před výzvou se neutíká a to by nebylo, abych organizátory nepřesvědčil, že mi mají číslo najít a dát. Nevím, jestli to byl nějaký můj šarm, nebo spíše lítost ze strany slečny, po cca 10 minutách běhání po okolí a hledání v dodávce našla startovací balíček s číslem – tímto moc děkuji a doufám, že takových zoufalců, co nestihnou ani přijít v čas moc nemáte. No nic, pomalu dobíhají závodníci z 5 km trati, čas udělat Plicní skupinové foto a jít se připravit na start. U těchto hromadných startů mě nikdy nebaví stát „v boxu“ desítky minut, takže to klasicky jistím ze zadní půlky startovacího pole.

3

2

1

START

Dávám se do chůze, na startovní čáře zapínám GPSku a už se deru dopředu davem. Tahle část závodu mě vždycky baví. První kilometr za 4:55, to jde. Předbíhám pár známých tváří, ať už v dresu Černých Plic, Sportovců jak cyp, Mattonek a dalších… druhý kilometr a třetí kilometr v tempu pod 5 minut, kolem občerstvovačky a seběh k řece. Najednou si všímám, že se mi rozvázala tkanička, jenže se mi nechce zastavovat na zavázání. Tak si říkám, že doběhnu ke schodům nahoru a zavážu ji tam. Asi jsem z opatrnosti zpomalil, protože mě cestou předběhlo pár lidí – schody kolem 4 kilometru mám lehce nad 5 minut, to půjde. Rychle se ohnout, zavázat botu, vyběhnout schody a hurá dál do druhé půlky. To byl zase nápad, celá tahle kombinace způsobila, že se mi v půlce schodů zamotala hlava tak, že jsem měl problém poznat, kde je nahoře a dole – to rozběháš, blesklo mi hlavou. Takže hurá na náměstí a druhé kolo půjde samo. 😀 Kéž by, nohy neběží, žaludek stávkuje – prostě běh na půl plíce. Postupně mě míjí všichni ti, které jsem předběhl po startu, na rovince u radnice rychlé odskočení do křoví, s prázdným žaludkem už to snad půjde lépe – chyba lávky, mizérie trápení nemá konce. Skončit, nebo doběhnout? V roce 2016 jsem doběhl s lehce podvrtnutým kotníkem, takže DNF nepřipadá v úvahu. Běh střída chůze, za dělem ještě jedna pauza v křoví. Zrovna mě dohnal Štěpán, který zkouší motivační bláboly typu „to dáš, pojď…“ chvilku s ním držím krok, ale nejde to. Indiánský běh, u občerstvovačky trochu vody a do cíle to nějak dotlačím – povedlo se, čas se dokonce vešel pod hodinu, ale takovýto závod mě opravdu nebavil 😀 asi únava z dopoledne, nebo nějaká jiná špatná konstelace hvězd…

Na domácí Nightrun zřejmě nemám štěstí:

2014 – čas 43 minut, 23. místo

2015 – neběžím, nemoc

2016 – čas 49 minut, podvrtnutý kotník a 134. místo

2017 – čas 58 minut, trápení a mizérie na 250. místě

2018 – marně uvažuji, jestli ten závod přežiju, protože nastolený trend naznačuje, že bych to mohl stihnout do hodiny a půl 😀 ale co, ještě jednu šanci tomu dám a pokud se nepovede, budu chodit jen fandit známým…

#55 Víťa