gladiator_race_milovice_mčr

MČR Gladiator Race Milovice

Na Gladiator race do Milovic jsem se těšil. Moc dobře jsem si pamatoval na své první setkání s Gladiatorem, to se ale musím vrátit ve vzpomínkách do roku 2014 do Holic. A co si pamatuju? Bahno, bahno, bahno, bahno… Nevzpomínám si prakticky na nic jiného než na bahno a to, jak se plazím z rybníka bahnitým korytem a nejde to.  Vím, že mě tehdy předbíhala spousta lidí a já nechápal, jak to dělají, když mě bahno každým pohybem jen vcucává hlouběji a hlouběji… Každého, kdo mě předbíhal, jsem prosil, jestli by mi nemohl zavolat jeřáb na vyzvednutí. Nakonec jsem podle GPS v tomto asi padesátimetrovém koridoru strávil neuvěřitelných skoro deset minut a na zbytek závodu mě to totálně zabilo.

No ale zpátky do současnosti 🙂 Byl jsem moc zvědavý, co na nás organizátoři připravili v rámci prvního ročníku mistrovství ČR v překážkových závodech OCR. Týden před Milovicemi byl spartan v Koutech, takže navíc můžu oba závody docela dobře porovnat. Líbí se mi, že je u nás tolik různých OCR závodů, z nichž každý je něčím trochu jiný a originální. V Koutech jsem si za dobrou cenu koupil All Terrainy 2.0 od Reeboku, takže popíšu i své dojmy z nových bot, které jsem měl v Milovicích poprvé na nohách.

bahno_milovice

Už po příjezdu bylo jasné, že vody a bahna bude požehnaně. Opět se mi vrací vzpomínky na Holice a už se vidím, jak někde bezvládně ležím uvízlý v bahně. Tyhle obavy ale setřepávám s úvodním „výstřelem“, po kterém se jako třetí z našeho týmu Černé plíce vydávám na trať. Soudek pohodka, vzduchové polštáře taky, těším se na pořádný průlet ohněm, ale ouha, ohnivec si dává zrovna někde oraz, takže přeskakuju symbolický ohníček a s freestylovou pózou skáču do vody. Úvodní sekvence voda – bláto – voda – bláto – voda – bláto je fajn, po pár kopečcích jsem u multiringu. Podívám se na ruce a nevidím prsty, jen 2 bahnité bambule. Utření o trávu moc nepomáhá a tak končím na zemi překvapivě brzy. Tak šup na trestný okruh. Tohle řešení je mnohem lepší než spartanské angličáky, které velká část lidí ojebává a dobrovolníci to nemají šanci uhlídat, pokud tedy vůbec chtějí. No co už, určitě jsem lepší v běhu, než v silových překážkách, takže těch pár set metrů navíc mě snad nezabije. I když dneska si teda připadám fest slabý a bez energie a celkově hrozně těžký, nejenom těmi kily bahna, co na mě zůstávají přilepené.

K slip wallu přibíhám plný nadějí, jak mě reeboky podrží a jak vyletím nahoru jako nic. V dalším okamžiku mi na zdi podklouzává noha a jsem na ni připlácnutý jak moucha na plácačce, ale udržel jsem se hrany a nějak jsem se vyklouzal nahoru. Opodál se má přeskákat pár desek, pohoda říkám si, ninja jump je lehká překážka, a vzápětí botky opět kloužou a sbírám se ze země. No pěkně, budu soutěžit o sesbírání všech trestů… Kamarády z týmu vidím na trestném kolečku taky, takže se shodneme na tom, že to dnes bude výživné!

Přes valy na tankodromu (které uvidíme dnes ještě mnohokrát :-D) se dostáváme k painballu. Chvilka vydýchání, zavřu oči a… je to tam! Konečně splněná překážka! Zařvu si radostí, že alespoň jeden trest dnes vynechám a vybíhám do prvního delšího běžeckého úseku po poli a lesem, zpestřeného lehkými přelézacími a podlézacími překážkami. Kůly, pneumatiky, přelez, podlez, prostě pohodka a hurá zase do bahna a vody na tankodrom. Dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů… někdo si z nás tady dělá nehezky prdel 😀 V sebězích drží reeboky dobře, i nahoru se drápou fajně, od bot za tisícovku toho víc ani nemůžu chtít. Ale počkat? Proč je mám plné písku a bahna? To se mi v žádných botách ještě nestalo. Koukám se při běhu na to, co boty dělají a při každém odrazu, kdy je bota ohnutá, se na vnitřní straně nártu dělá mezi ponožkou a botou několikacentimetrová díra, díky které dovnitř padá úplně všechno, takže pod chodidlem si s sebou nesu docela dost materiálu. Příště jedině s návleky… Z rozjímání o botách mě vyruší překážka Insert your PIN – horizontální pegboard. Končím docela brzy a tenhle trest je zatím cítit nejvíce, takové už dělat nechci!

gladiator_race_milovice

Procházím bahnem dál, až do okamžiku, kdy si všimnu fotografa a přecházím instinktivně do běhu a úsměvu, i když vnitřně je to dnes jedno velké trápení. Běžíme až na farmu, kde prokličkuju mezi slepicemi, beru oštěp, házím, chce se mi jásat, ale hodil jsem oštěp tak šikovně do okraje slaměného balíku, že celý proletěl skrz, takže opět trest. Už už vbíhám do baráku, když mě jeden z organizátorů zastavuje, že trest je jen to kratičké padesátimetrové kolečko, takže můžu valit dál.

Valím po poli nenáročnou rovinkou, jaký rozdíl oproti minulému týdnu a sjezdovkám v Koutech! Překvapivě se mi daří předbíhat i nějaké lidi, i když subjektivně mám pocit, že pomaleji to snad ani nejde. Tankodrom nás znovu přivítá bahýnkem a posléze i nošením klády, která je ale vyloženě lehká, takže nedá vůbec zabrat. Dostáváme se podruhé i do paintballové areny, kde opět následují překážky typu přelez, podlez, prolez, ale oproti uměle postaveným překážkám na spartanovi je to tu mnohem hezčí a zábavnější. Stavitel trati využil tuhle část areálu opravdu moc hezky. A hurá, občerstvovačka, která měla přijít po pěti kilometrech a označovat půlku závodu. Tak proč mám sakra na hodinkách skoro 7km? To je teprve půlka? No paráda… 🙂

Další dlouhý běh, místy zpestřený prolézáním výživného bahna nás přivádí k plazení pod ostnáčem, ve zdejších podmínkách opravdu poctivému. Někde jsem slyšel, že bahno má blahodárné účinky na zdraví, jestli je to pravda, tak se nemocí bát dlouho nemusíme!  Přes vrchol Etny dobíhám až k  nové překážce Game of balance. Je třeba se rozběhnout, ale zase to nepřepálit, chce to zastavit se uprostřed, nechat trám převážit a seběhnout po něm dolů. Po kluzkém a zabahněném trámku stoupám nahoru, horní nohu mám přesně na středu, ale těžiště bohužel níž. Držím to silou vůle, ale cítím, jak pomaličku kloužu dolů. Trest je naštěstí krátký a za chvilku už stojím před Revenge of Minor. Tedy spíše klečím… Hned za startem natahuju ruce a… jsem dole… :-/ S tímhle trestným kolečkem jsem ale počítal, takže poslušně beru bednu a jdu se prokousat hnusným a pro mnohé nekonečným trestem s bednou v rukách, na zádech nebo na hlavě. Zkouším osmdesátkovou variantu kazeťáku na rameni, ale dlouho mi to nevydrží, takže si bednu, naštěstí prázdnou, po zbytek trestu různě přehazuju v rukách.

Dostávám se zpátky do areálu, po kolejích nade mnou projíždí vláček s dětmi, které mi mávají, a to mi dodá trochu optimismu.  Přelezu přes transportér a už slyším povzbuzování od Zu a kamarádů. Tak rychle voda, podplavat pod sítí, vylézt nahoru, podlézt pod tankem, a hurá na pytle. Nesou se fakt nepříjemně, jsou tvrdé jako kámen a docela s nimi bojuju. Slyším povzbuzování, že už to není daleko, tak se snažím urychlit to, jak se dá. Přelezu přes síť a už mě čeká jen série lehčích překážek z betonových panelů a kvádrů, uprostřed okořeněná ještě podplaváním pontonu. Tady musím pod ponton popostrčit jednu slečnu, která má z toho strach, ale nakonec to ani pro ni tak strašné nebylo. Poslední těžká překážka je Atlas stone, kamínek, který sám o sobě zase tolik neváží, ale na konci závodu už se docela pronese. Cítím, jak mi povoluje zámek na rukách, párkrát si musím držení upravit, ale podařilo se mi ho donést na jeden zátah. Poslední běh, lehoučká vlna (jestlipak si to stejné myslí i týpek, kterému pořadatel pod vlnou protahuje lýtko v křeči …?) a po hodině a půl konečně cíl a medaile a euforie… 😀

Závod to byl moc pěkný, velmi zajímavý svým profilem díky dobrému využití terénních nerovností tankodromu. Za mě velký palec nahoru! Oproti dvěma krpálům na spartanovi minulý víkend bylo sice pobíhání mezi překážkami pohodovější, ale na druhou stranu ztížené spoustou vody a bahna (a to máme rádi! :-D) a krátkých, ale ostrých výběhů a seběhů. Překážky byly dobře připravené a pořadatelé si je s přehledem ohlídali, takže jsem se nesetkal s tím, že by někdo podváděl, jak je běžně k vidění nejen na spartanovi. Super je jasné zveřejnění toho, kde a jak se dá využít vzájemné pomoci, u ostatních závodů se často hřeší na to, že co není přímo zakázáno, je povoleno a vznikají různé bizarní způsoby vzájemného skupinového přenášení přes překážky. K hladkému průběhu závodu určitě přispívá i intervalový způsob startu, díky němuž se skoro netvoří na překážkách fronty. I když v závodě chyběly klasiky jako triceps bar nebo klasické ručkování, ostatní překážky, někdy v ČR úplně nové, to svou originalitou a provedením vyrovnaly. Pořadatelům patří velké díky za uspořádání prvního mistrovství ČR v OCR. Na mistrovství Evropy jsem se sice nekvalifikoval  :-D, ale vím, na čem je třeba zapracovat (na všem! :-D) a už teď se těším na příští rok!

#16 Rubick

cíl_gladiator

PS: Náš Petr # 73 běžel zaznamenal průběh závodu na GoPro MČR Milovice