Ludgeřovická patnáctka

Závod, který ve kterém jsem nakonec porazil především sám sebe.
Proč píši zrovna o Ludgeřovické patnáctce? Především proto, že tento závod patří k mým oblíbeným. Proto, že jsem tam byl letos za Černé plíce sám. A proto, že bylo by škoda se s vámi nepodělit o zážitky z tak zajímavého závodu.

Vlastně bych měl po pravdě říci, že nemám rád silniční závody. Asi si bylo jednoduché dodat, že patnácka v Ludgéřovicích je pro mě vyjímkou. To samotné však nemůže stačit, pokud vám zároveň nevysvětlím, proč tomu tak je.
Ráno začínalo jako každé ráno posledních dní. Na teploměru minus jeden stupeň. Při pohledu z okna mě nemile překvapila mlha. Jak se vlastně obléci? Snad budou stačit tři vrstvy jako při posledních dvou závodech. Takže funkční prádlo, tričko s krátkým rukávem a nahoru ještě triko, které bylo nejdůležitější. Tričko s designem Černých plic.
Počasí bylo ale to jediné, co mi dnes dělalo starost. Jinak jsem vlastně věděl, do čeho jdu. Start a cíl u fotbalového stadionu. Každý rok se sice začíná a končí trochu jinou trasou, ale místo startu a cíle je vždy stejné. Také hlavní trasa závodu, silnice z Ludgéřovic směrem na Šilhéřovice, lemovaná po obou stranách lesem. Na šestém kilometru otočka a pak následuje dvoukilometrový táhlý kopec. Při mé premiéře v tomto závodě mi nedělal problém. Ale loni jsem se s ním docela potrápil. Další táhlý půlkilometrový kopec je před dvanáctým kilometrem. Pak už jen klesání, návrat na hlavní silnici a běh Ludgéřovicemi až do cíle.
Na stadion jsem přijel s mírným předstihem. Registrace jako vždy v hospodě na stadionu. Vlastně nevím, jak jinak to říci. Nechci, aby to vyznělo hanlivě. Restaurace to sice není, ale panuje tu velice domácká a příjemná pohoda.
Jsem tu dost brzy na to, abych se v klidu zaregistroval. Ale nejdříve zaplatit registrační poplatek. Na stolech, jako každý rok dle místní tradice, koláče. Za stoly milé a příjemné dámy. Jen si stoupnout k tomu správnému stolu. Á tady to je. Patnáctka, věková kategorie nad 50 let. „Dobrý den dámy“. Tentokráte to nebyla jednička ani desítka, ale jejich kombinace. Stodesítka vypadá moc pěkně a není tak zavazující.
Vlastně nejhezčí na celém závodě, kromě něj samotného, je jeho atmosféra. Člověk tu potkává plno známých tváří. Mile mě překvapilo, když mě po příchodu přivítal jeden z organizátorů: „Ahoj. Vítej na dnešním závodě“. A tady je Dědek Beskydský. „Ahoj Dědku. Jak to dnes vidíš“. „Dáš mi to dnes o patnáct minut Banďo“ odpovídá s potutelným úsměvem. Neznat jeho kvality, skoro bych mu i věřil. A hele. Támhle je i Tereza. No tu bych tady nečekal. „Ahoj Terezo“. „Ahoj“ odpovídá, ale nezdá se, že by hned věděla, kam mě zařadit. Ještě, že už mezitím přijela Marcela z Mattoni Free run. Je na tom podobně jako já. Sice s ní z jejího týmu přijel ještě Tomáš, ale pouze jako podpora, protože je nemocný. Pro Marcelu je to její první závod na 15 km. Trošku se snažím jí uklidnit, protože má pocit, že kolem sebe vidí jen samé hvězdy a potenciální vítěze. „Neboj Marci. Poslední určitě nebudeme“.
A už je to tady. Zbývá posledních deset minut do startu a běžci a běžkyně se již začínají řadit na startovní čáře. Kde je ta Marci? Aha tady je. Našla ještě dvě spřízněné duše. „Vidíš. S nimi poběžím. Těch se budu držet. Pro tebe by asi moje tempo bylo pomalé“. Vlastně jsem si docela oddechl. Trošku jsem se styděl, když jsem jí před tím říkal, že tempo 6 minut na kilometr asi nebude to, co by mi vyhovovalo. Takhle alespoň vím, že v tom Marcela nebude sama.
Ani nevím, jestli zazněl startovní výstřel nebo dal startující pokyn ke startu jiným způsobem. Ale už je to tady a celý dav se hnul kupředu. Mírně do kopečka. Ale pozor, tady je to docela úzké. Najednou se vedle objevuje Tereza. Vypadá to, že nakonec přece jen ví, kam mě zařadit. Že by podle dresu Černých plic? Dlouhý seběh, mírně vpravo a vbíháme na hlavní silnici. Za úřadem doleva a dál … Pozor. Nějaká změna oproti loňskému a předloňskému ročníku. Nepokračujeme dále po hlavní silnici, ale vbíháme mezi řadové domky. Konec silnice. Polní cesta. Kopeček. Docela nepříjemný. Je samé bláto. Ale už jsme nahoře a probíháme lesem. Aha. Už vím. Dostaneme se na silnici Ludgéřovice – Šilhéřovice z jiné strany. Vybíháme z lesa na silnici a je tu dlouhý seběh. Snažím se nemyslet na to, že při návratu z toho bude táhlý, půlkilometrový kopec. Míjí mě dva pánové o něco starší než já. Mají evidentní radost, že předběhli Černou plíci. Tak na ně volám. „Nevadí. Doženu vás nejpozději před cílem.“ To se bohužel nakonec, jak se dozvíte dále, nepovedlo.
A už je tady obrátka. Oproti loňskému ročníku, je trochu dále. O nějakých sto metrů. Při běhu od otočky najednou v protisměru vidím Dědka Beskydského. „Přidej Dědku“. Že by se přece jen vyplnila jeho prognóza. Proč ne. Zatím se mi běží velice dobře. A už začíná dvoukilometrový táhlý kopec. Jen nezastavovat a snažit se udržet tempo. „Ahoj. Jsi výborná“, říkám běžkyni, která mě tak v polovině kopce předbíhá. „Jak můžeš ještě přidávat na tempu“. „Ale já nepřidávám“, odpovídá. A sakra, říkám si v duchu. To může znamenat jen tolik, že zpomaluji. No nic. Už musíme být za chvíli nahoře. Pak nás čeká 2 kilometrový seběh a za desátým kilometrem návrat na hlavní silnici, tentokráte ze směru od Šilhéřovic na Ludgéřovice. Asi za půl kilometru mě najednou míjí Dědek Beskydský. Kde se tady bereš. Neměl jsi být daleko za mnou, proběhlo mi hlavou. Běžíme dál. Kolem cesty je vidět čerstvě pokácené stromy a ve vzduchu cítit vůně pryskyřice. Jsme desátém kilometru. Za ním odbočka doprava a návrat na „hlavní“ silnici. Dlouhá rovinka a už před sebou vidím táhlý půlkilometrový kopec. Musím vydržet. Nahoře už jen znovu doprava na lesní cestu, seběh po polňačce a budeme zpátky v Ludgéřovicích. Když vydržím, tak pak už to přece musí být brnkačka. Dalo to zabrat, ale tempo jsem udržel. Odbočka doprava do lesa. Teď už musí přijít seběh na polňačku.
Ale co se to děje? Nohy mi najednou úplně ztěžkly. Místo lehkého běhu je to spíše trápení. Teď už opravdu jen zatnout zuby a vydržet. U úřadu vpravo, ca 100 m po chodníku a už je tu znovu odbočka vpravo a pomalu, ale snad i jistě se blížíme ke stadionu. Není možné, aby ten poslední kus trasy byl ještě jednou do kopečka. Odbočka vlevo a snaha o úsměv a „vítězné gesto“ směrem k fotografovi. Ale vždyť to byl sám Otto Seitl. Znovu úzké místo mezi ploty domů. Teď už jsem tu sám, takže žádná tlačenice. A nezapomenout prodloužit v cílové rovince krok. Ještě stihnu mrknout po očku na hodinky. Vypadá to, že to přece jen stihnu pod jednu hodinu a třicet minut. Raději ještě přidat do tempa.
A je tu cíl. Jen zapomenout zastavit hodinky. Čas doběhu 1:29:44. No bylo to o chlup. Ale mám radost. Přes krizi na posledním kilometru jsem si závod užil a s výsledkem jsem docela spokojen.
Na řadu přichází tradiční kofola a klobása. Tentokráte do mě doslova „vletěla“. Tedy ta klobása. Už, kromě vyhlášení vítězů, zbývá jen tombola. A ta je tady vždy napjatě očekávána. Vždyť vyhrává každý účastník. Čísla jsou losována v rychlém sledu za sebou. Jen ta moje 72, co mám na lístku, který jsem dostal při registraci, ne a ne přijít. Losující najednou volá: „Žádný strach. U nás vyhrává opravdu každý. A čím později budete vylosováni, tím lepší výhra vás čeká.“ Znovu další řada čísel. Konečně přichází moje 72. No podívejme, láhev rumu. No nevím. Ale co, darovanému koni na zuby nekoukej. Ještě nevím co ní, ale určitě se k něčemu bude hodit.
Nakonec nezbývá než ještě dodat, že se těším na Ludgéřovickou patnáctku v roce 2017 a na hojnou účast Černých plic. Nemohou přece odolat, když se letos znovu potvrdilo, že jde o výborný závod, který organizují lidé, kteří běhu rozumí. Řada z nich běžela dnes s námi.

#18 Pavel

received_1219880071373025received_1219880074706358