Martin_Blažek_Cíl_LH24

LH24

Ahoj všichni, tento závod jsem chtěl absolvovat jen skrz jeden starý spor o výsledcích sportovců ve skupinách. Chtěl jsem dokázat, že výsledky mám mnohdy lepší než samotní vedoucí. Musím se přiznat, že teď už je mi to vážně jedno. Svůj cíl jsem sice splnil, ale vůbec na něm nesejde. I kdybych nesplnil těch magických 7 okruhů, které jsem chtěl, byl bych stejně rád. Jelikož mi v tuto chvili nefunguje levá noha, mám čas se s vámi podělit o zážitky z mého souboje v tomto závodě.

Týden před závodem:

Po odběhnutí SR závodu na Dolní Moravě jsem se cítil skvěle. Nic mě nebolelo a tak jsem směle chodil do posilovny až do středy a vesele si ničil nohy na všech kulturistických udělátkách. Stravu jsem taky doplňoval jako komediant, otevřel jsem skřínku, vytáhl frajersky ovesnou kaši. Vůbec mi nechutnala, proto jsem ji zajedl burgrem a až pak jsem se citil dobře. Nějaké propozice o závodě mi nic neříkaly a vše jsem zjištoval na poslední chvilku, ještě že má druhá polovička se mnou měla obrovskou trpělivost (slibuji, že to zlepším).  Bez ní bych běžel vlastně nahatý, bez povinné výbavy a v teniskách se superskluznou podrážkou. Néé,  přeháním, ale je fakt, že na přípravě má velkou zásluhu naše Černá plíce Ivana Vraníková.

MartinB

Start a první kolo: 11:00 – 13:11

Jako vždy brnění v žaludku, ale stále namyšlený a nahecovaný na minimálně sedm okruhů. Atmosféra byla skvělá, počasí vyšlo a naše parta se sešla úplně celá.

V 11 vše odstartovalo a my se vydali na náš první okruh. Se Zdeňkem Mařákem jsme se udrželi až do prvního stoupání.  Tvořil se velký štrůdl a já měl v plánu jít pomalu, ale co je moc to je moc a já si razil cestu vpřed kde to jen šlo. Zdeňka jsem někde ztratil a tak jsem začal postupovat sám.

Druhé kolo: 13:15 – 15:32

Můj support byl zatím v Ostravě na Winter runu, takže jsem se do druhého kola vydal hned. Kromě problému s kotníkem jsem se cítil dobře i teď se postupovalo podle plánu.

Třetí kolo: 15:58 – 18:27

Při doběhu jsem si  stěžoval na kotník a mokré boty, takže jsem se zastavil, abych kotník stáhl, nasadil suché ponožky a přezul se do vysokých pohorek, které mi dál fixovaly kotník. Vybavil jsem se tyčinkami a pustil se dál. Ivča i Verča (můj support) už se vrátily ze svého závodu, aby se mi mohly plně věnovat, ale když jsem vyběhl byly ještě na parkovišti u trafa, kde jsme se pozdravili a já pelášil dál. U Butořanky trasa vedla prudce vzhůru. Tady mě poprvé přepadla špatná nálada a říkal jsem si “co tu sakra dělám”, bolest kotníku stoupala a začínaly tuhnout stehna. U seběhu se ke všemu přidalo koleno.

Brána LH24

čtvrté kolo: 18:52 – 21:34

Děvčata mě vybavila hůlkami a chtěly ať vydržím, že pak půjdou se mnou ať to ještě zvládnu. Více méně bez nálady jsem se vydal na čtvrté kolo. Hůlky pomohly odlehčit nohám a já si říkal, proč jsem je nechtěl už od začátku. Je pravda, že při seběhu mi překáží, ale už po třetím kole se o seběhu mluvit nedalo, spíše šlo o pokus o rychlou chůzi. Zkoušel jsem si dát hudební drogu jako motivaci, ale s velkým překvapením, mě muzika spíše rušila. Křupaní sněhu, vlastní dech a pohled na nohy mi stačili dostatečně.

Páté kolo: 22:26 – 1:02

Unavený,  bez energie a zmrzlý jsem se v depu zastavil. Holky obstaraly teplý vývar, dostatek tyčinek na energii a spousty pozitivní energie. Oblékly se a spolu jsme vyšli na páté kolo. Tempo jsme měli skvělé, ale do kopce u Butořanky jsem táhnul a holky chtěly ať jdu, když mám sílu ať se nezdržuju. Překvapivě to šlo nějak rychle. Na Lysé jsem si znova řekl, že je pořád naděje na 8 kol. Byla spousta času. Vrátila se mi dobrá nálada, dokonce jsem zase sbíhal dolů.

šesté kolo: 1:34 – 5:21

Protože holky byly stále na trati a já měl plno síly, chtěl jsem jít hned, takže jsem se poprvé úplně celý převlékl a šel na to. Bylo 1:30 ráno, když jsem opouštěl Sepetnou na 6. okruh. Butořanka, na toto místo už nikdy nezapomenu. Podlomily se mi nohy, došla mi voda, přepadla mě myšlenka na návrat a ukončení, “ne to musím vydržet”. S pohledem nahoru  do černé tmy mě dezertace pořád víc lákala, ale stále jsem pokračoval na můj nejdéle trvající okruh. Nekonečná cesta nahoru (nevím zda reálně,ale pocitově určitě), pak nekonečný traverz, který připomínal spíše písek než sníh a konečné stoupání po sjezdovce. Pořád jsem šel a pořád ne a ne být na Lysé. Ten kopec byl strašný a konečně jdu dolů. Jenže teď už ani klesání nepřinášelo pozitivní energii. Stehna hořela, kotník se nehýbal a cesta dolů byla snad dvakrát tak dlouhá než doteď.

sedmé kolo: 7:58 – 10:42

Z šestého kola jsem se vrátil něco po páté hodině ranní. Holky čekaly v budově tělocvičny na Sepetné. Přišel jsem s tím, že končím, dál nejdu, nejde to. Vážně to nešlo, nohy si dělaly co chtěly. Daly mi najíst a nechaly mě ať se prospím. Asi hoďku jsem spal, než mě Ivča vzbudila jestli jdu. Stokrát jsem řekl, že nejdu a ony po sté první řekly, že jdu. Už jsem došel sem a chtěl jsem sedm,  takže jdu. Normálně jsem se rozbrečel 😀 nechtěl jsem jít, všechno mě bolelo. Vztekle jsem se začal oblékat, odsekával jsem jim, byl jsem na ně hnusný. Plno lidí na nás koukalo a mi to bylo jedno. Na to začaly, že jestli nechci, tak nemám chodit. Chápete to? 😀

Obul jsem se a ani na jednu se nedíval, byl jsem naštvaný, byl jsem zlomený, zničený a bolavý. Verča se oblékla a šla se mnou jako psychická i fyzická podpora. Mluvila na mě pořád a já jen šel. Butořanka. Zase se mi chtělo brečet. Levá noha bolela víc a víc. Nevím jak jsem nahoru došel, ale měli jsme čas 1:12 do konce závodu. Verča chtěla naplnit vodu pro mě, nakrmit mě, ale já odmítl a chtěl zkusit doběhnout dolů v čas (do 11:00), když už jsem  nahoře a dolů bych tak jako tak stejně musel. Klopýtal jsem dolů, pravá noha, hůlky dobředu, levá noha a pořád dokola. Občas pád, jakékoliv větší “přetížení” tak levá noha najednou vypnula, jakoby nebyla. Hrůza!!!

Na řadě byl konečně poslední úsek tratě. Asfalt kousek před cílem. Právě včas, protože levá noha už zůstávala ve stejné pozici a nehýbala se. Dávala o sobě vědět jen pícháním, které střílelo bolest do celé nohy.  Všichni vypadali docela dobře a já ve svém stavu asi vypadal komicky, jenže mě to vážně už jinak nešlo, když jsem po projití čipové kontroly na Sepetné odpadl.

Final

Závěrem:

NEJTĚŽŠÍ závod, který jsem kdy absolvoval! Děkuji holkám za dopravu a pomoc. Toto je NÁŠ výsledek, ne můj.

#95 Martin