IMG-20160403-WA0002

CarambaRun

V životě už jsem ušla určitě více, než sedmero hor a sedmero řek, ale že se ze mě jednou stane běžec? O tom jsem ještě před pár lety nepřemýšlela.

Každý člověk se ve svém životě potýká s nějakými výzvami. Sportovci toho samozřejmě nejsou výjimkou. Zdolat vrchol, ujet určitou vzdálenost na kole, stoupnout poprvé na kolečkové brusle a nerozbít si pusu a mohla bych pokračovat dále dlouhým výčtem výzev. Pro mě byl jednou takovou výzvou právě běžecký závod CarambaRUN Březová 2016. Já a uběhnout 10km? No to bude něco. Jen snad ne ostuda. Před každým závodem mám ve zvyku určit si své reálné cíle, což určitě v životě udělali mnozí z Vás. Samozřejmě jsem v první řadě chtěla hlavně doběhnout do cíle, ať to stojí, co to stojí. Být poslední? To ani náhodou. A co časový limit? Že bych zvládla závod zaběhnout do hodiny? Uvidíme. Věřím, že takové cíle mohou znít jako ohraná písnička, při které okamžitě přeladíte na jinou stanici, když začne hrát v rádiu. Ale co už, jsem začátečník a musím si tu písničku naposlouchat.

Bylo krásné nedělní ráno 3.4.2016. Sluníčko svítilo a nádherně hřálo. Hurá, Černé plíce v sestavě Zuzka V., Muffinka, Víťa a Tom už si pro mě jeli a mohli jsme vyrazit. Lepší počasí jsme si začátkem dubna nemohli přát. Dorazili jsme na místo a měli ještě pár minut čas před startem závodu. Vyzvedli jsme si pěkně sladěné startovní čísla, protáhli se, udělali foto a hurá na startovní čáru. Kolem nás panovala skvělá nálada. V hlavě se mi honily myšlenky, co mám asi přesně čekat. Poslední pokyny ohledně značení trasy a jde se na to.

START. Žádné ulice, žádné ohraničení. Před námi cesta vedoucí mezi poli. Závodníci se rychle rozprostřeli po trase. Někteří začali mizet v dáli, ale to nevadí. Nemusím být přece mezi prvními. Hlavní je, udržet si své tempo. Už během prvních 10ti minut jsem si začala uvědomovat, že jsem trochu podcenila počasí. Takže po 15ti minutách běhu přišlo menší zdržení kvůli svlékání mikiny. Ale aspoň trochu to pomohlo a mohla jsem pokračovat. Vzápětí přišlo další prozření. Musím si pořídit nějakou kšiltovku nebo budu po pár závodech na sluníčko v obličeji jako černoch. Po polní cestě nás čekal delší úsek lesem. Potok, jarní příroda, zpěv ptáků. To vše vytvořilo skvělou atmosféru. Držela jsem se kousek za proudem závodníků a snažila se udržet tempo, ale po zhruba 4km jsem z běhu přešla na střídání běhu a chůze. Byla to rozumná volba. Jinak by asi hrozilo, že během závodu upadnu do bezvědomí, myslela jsem si. S pár dalšími závodníky jsme udržovali stejné tempo, nechyběla vzájemná opora a lehké hecování, abychom zvládli blížící se táhlý kopec. Uf, teplota těla stoupla, nohy pocítily napětí, ale byli jsme nahoře. Před námi byl poslední úsek lesa a hurá cestou opět na sluníčku k vysněnému cíli. V dáli před sebou jsem viděla pár závodníků, kteří mezi sebou měli menší rozestupy. To mě v mých asi 2/3 trasy nakoplo. A bylo to tady. Měření trasy ukazovalo nějakých 8,5km trasy za mnou. Zvládla jsem tohle, tak zbytek trasy přece nebude problém. Po lehkém stoupání polní cestou už jen poklusem z kopečka a závěr se blížil. “Přece nebudu poslední“, řekla jsem si v duchu a na závěrečný kilometr využila poslední nalezené síly. Ten pocit, když jsem za sebou nechala poslední běžce a viděla cílovou rovinku, byl naprosto skvělý. A je to tam. Doběhla jsem do cíle.

Výsledek? Krásné opálení ve tváři. Radost z doběhnutí do cílové rovinky. Sice čas 1:09:49 neodpovídal mým představám, ale to nevadilo. Vzhledem k celkovému výkonu, zkušenostem a postu běžeckého začátečníka jsem neskrývala své emoce. Takové nadšení mě dlouho nepotkalo, i když jsem člověk, kterému stačí k radosti málo. A co bylo třešničkou na pomyslném dortu? Po cestě zpět jsme zvládli navštívit rozhlednu Bílov, natrhat medvědí česnek a za odměnu si dát zmrzlinu. S “Plícemi“ prostě není nikdy nuda, protože žádný z nás není “pruda“.

Příště zas. 😉

#56 Iris