martin cíl b7

Beskydská sedmička 2017

Píše se rok 2015, oficiálně končím s fotbalem a říkám si co teď, čím zaplnit tu mezeru po všech těch trénincích a zápasech? Otázka nebyla dlouho bez odpovědi, vzhledem k tomu, že běh byl pro mne za ty roky přirozený a finančně nejdostupnější. Po měsíci občasného běhání zjišťuji, že mám v práci jednoho fanatika do běhání, tak se hned domlouváme a jedem na Ostravici. Michal naplánoval pro něho pěknou, pro mne bolestivou trasu, Ostravice-Smrk-Lysa. Někde v polovině slyším poprvé o závodu po beskydských vrcholcích. Hned mi prolítlo hlavou: „To jako fakt? Přes 80 km po tady těch kopcích?“ Doma jsem si našel, co to je vůbec Beskydská sedmička a hned mi bylo jasné, že tohle jednou zažiju na vlastní kůži. Po nějaké době Míša přišel s tím, že bychom mohli jít v roce 2017 B7 spolu, já samozřejmě souhlasil a plný odhodlání začal pořádně trénovat.

Čtrnáct dnů před startem, začíná docela krutě stoupat nervozita, v práci se nebavíme o ničem jiném než o B7 a docela prekérnímu tématu: O holení nohou.

Ani jsem nemrkl a 1. září je tu. Nervozita by se dala krájet, strach a výčitky z naběhaných kilometrů taky. Tady jsem zjistil, že je dobré být obklopeny lidmi, kteří vám věří, protože tolik zpráv a povzbuzení jsem nedostal ani při penaltovém rozstřelu na Lázeňském turnaji ve fotbale ( penaltu jsem samozřejmě nedal). Sebevědomí stouplo, takže jsem byl před závodem trošku nad věci což mi hodně pomohlo.

Přijíždíme na náměstí do Třince něco po 22, takže načas. Koukám kolem sebe a říkám si: „To jako fakt?“  Na startu se připravuje přes 3000 lidi, tohle není závod, tohle je megazávod!! To je neuvěřitelné kolik lidi si chce porovnat síly s drsnou beskydskou krajinou. Počasí nám přeje, mrak velký jako 1/4 republiky se valí směrem na nás a my opravdu víme, že nás to nemine. No co už, po 8 letech bude pršet a zrovna na mé premiéře. Dobrá zpráva byla, že by mělo pršet až do rána. Paráda.

Ve 22.30 je odstartováno, my někde v přední polovině startovního pole. “Inštrukce” byly jasný, tlačit se dopředu abychom se vyhnuli špuntu cestou na V. Javorový a Příslop. Pěkně 6.00-6.30/km a pomaličku dopředu. Mezi tím už pomaličku začíná pršet a nám nezbylo nic jiného než si začít zvykat. Na V. Javorový dorážíme v 0:08, nahoře zima a prší, takže oblékáme pršipláště a fičíme na první seběh do Řeky. Moc kroku neudělám a už se válím na zadku, prdel špinavá, ruce od blata a listí. Terén špatný, proto Míša padá taky. Anebo týmová hra?

Do Řeky dobíháme 0:42, na občerstvovačce se nezdržujme a jdeme hned do sjezdovky. Nahoru jdeme v úzké uličce max pro 2 závodníky. Kopec šílený, pořád prší, terén klouže. Zástup lidi se občas zastaví, ale nic strašného. Nedokážu si představit jak to tam vypadalo za náma, jak se tam nahrne další tisícovka lidí.  Nahoru se dostáváme za 43 min. Sporťáci pokračují kousek výš na Ropici, my jakožto hobbíci vrchol podbíháme a znovu se střetáváme na seběhu směr Morávka.  Čas dobrý, jedem podle plánu. Nohy mi docela ztuhly za ty dva kopce. Cestou dolů mě Míša popichuje hůlkama ať zpomalím, prej zbytečně ženu. Samozřejmě zpomaluji na adekvátní rychlost (myslím, že mě popichuje ještě tak 3x :D). Cestou vytahuju datle- mimochodem skvělé palivo, mužů jen doporučit. O několik metrů dál slyšíme hučet čtyřkolku záchranné  služby. Nejspíš to někdo z toho kopce nezvládl, protože jeli docela hranu na té rozblácené cestě.

martin seběh b7

Na Morávku dorážíme v 1:58. Záchranná služba už nakládá běžce s rozbitou hlavou, jinak vypadá v pohodě.  Na občerstvovačce beru meloun, banány do kapsy, ionťák do ruky a pokračujeme.  Dobíháme na  rozcestí, kde sporťáci pokračuji dál směrem na vrchol Travný, my však pokračujeme spodním traverzem. Cestou se mě Míša pořád na něco ptá, ale bohužel pod šustící kapuci toho fakt moc neslyším. Když po desáté otázce slyší mou universální odpověď: „CO?“ tak mu dochází, že asi opravdu blbě slyším. Bohužel to hned došlo i závodníkům kteří nás s úsměvem na tváři předbíhají. Na Přelači se obě trasy spojují, sporťáci nás předbíhají v úchvatném tempu.

Míša nám to krásně nalajnoval a opět dle plánu dorážíme pod Lysou ve 3:25. Opět beru meloun, banán a pod party stanem vytahuju rohlík se šunkou a pomalu se připravujeme na nejtěžší část závodu, a to výšlap na královnu Beskyd a na Smrk. Nahoru se mi Míša vzdaluje, já se trošku trápím. V polovině kopce pomalu víme, že nahoře budeme v tom mokrém oblečeni a botech klepat kosu. V tempu kolem 16min/km doháním na staré sjezdovce parťáka. Na vrcholku jsme po 5 hodině, vůbec se nezastavujeme a pokračujeme seběhem na Ostravici. Miša se trápí v sebězích s kolenem, takže docela razantně zpomalujeme. Pocitová teplota se už zvedla z bodu mrazu na krásných 10. Paráda, vytahuju koupací čepici a plavky. Dolů jdeme po trase LH24, pro nás trasa neznámá proto to taky neskutečně pomalu ubíhá.

Na Ostravici dorážíme před půl 7, sice dle plánu, ale bohužel jsme z toho kopce ztratili dobrých 20min. Na pile už nás netrpělivě vyhlíží brácha s neteří a mamkou. Cítíme se skvěle, polovina za náma, nohy jedou jako zánovní auto z NDR. Z batohu beru rohlíky, nějaké gely, proteinové tyčky a směs ořechů, hrozinek, datlí apod. Já beru suché kraťasy, doplňuju ionťák a samozřejmě si mažu vše co se dá, protože bez toho bych skončil během pár kilometrů. Míša jde na pána – v mokrém. Po 20minutách vyrážíme vstříc druhé polovině Beskydské sedmy.

Z cesty na Smrk si toho moc nevybavuji, vůbec se nemluvilo, nohy bolí, hůlky se mi motají pod nohy. Nasazuji čelovku přes kapuci, protože pořád padá do očí a v tom terénu to není zrovna dobře. Začínají mě štvát kapky děste padající z listí, začínají mě štvát lidi, co nás neustále předbíhají, začíná mě štvát už úplně všechno. Proteinové tyčky mi nechutnají, zkouším datle, ale ani ty nechutnají, zkouším hroznový cukr, nechutná…

Zhruba v 8:45 dorážíme na vrchol Smrku. Kosa nehorázná, nožičky mě zebou, o ledovém větru ani nemluvím. Dobrovolníky na čipové kontrole obdivuju a smekám klobouk. Nechápu jak mohli vydržet v takové zimě a dešti celou noc a určitě i celý zbytek dne. Následuje dlouhý, nepříjemný seběh na Čeladnou. Zde zažívám menší krizi. Ne tak fyzickou ale spací. Víčka padají, otvírám je co 50m, v tom klusu to je docela adrenalin. Nejradši bych to celé zaspal až na Čeladnou, ale bohužel po slepu to prostě nejde.

Po 10h dorážíme na Čeladnou, kde už klasicky sahám po melounu a banánu. Doplním vodu a do 5min jsme opět na cestě směr Čertův mlýn. Nahoře jsem zhruba za dvě hodiny. Cestou na Pustevny nám přestává pršet, takže sundávám kapuci a začínám slyšet jako normální člověk. Míša vyzvídá stav, jak po fyzické, tak po psychické stránce, protože nás čeká rozhodnutí, zda pokračovat vrchní cestou kolem sochy Radegasta či jít směrem dolů nezkrácenou verzí přes Ráztoku a znovu nahoru, což nám zabere zhruba 2 hodiny času, ale ve výsledkové listině předběhneme všechny, kteří šli zkrácenou verzi, nehledě na výsledný čas. Výměna názoru neprobíhá a oba se shodujeme pro nezkrácenou a bolestivější trasu závodu. Touto cestou jsme šli poprvé, takže se nám to strašně táhne. V horní částí kopce se dotazujeme kolemjdoucího, kolik to ještě je na horu, prý 200m, tak si oba dva oddychneme. Já si v duchu říkám, ať pán nemyslel 200 výškových metrů… Nahoru a dolů to stíháme za 1h45. Dále pokračujeme kolem Cyrila a Metoděje směr dolů na poslední občerstvovačku na Pindule.

Než stačíme doběhnout dolů, tak se k nám připojí Zbyslavští vlci z Beskyd. Dole pípnem a u čerstvě načepovaného ionťáku vtipkujeme a bereme růžového kamaráda (ibalgin)! Před námi poslední kopec – Velký Javorník. Cestou nahoru sundáváme pláštěnky, bo je horko!  Na Velkém Javorníku jsme zhruba za hodinku. Dolů už je to brnkačka, valíme jak cip! Předbíháme něco přes 20 týmů, kteří se z kopce docela už trápili. Na cílové rovince se mi chce brečet, ale nějak to ustojím a v čase 18:36:26 dobíháme do cíle ve Frenštátě.

martin s parťákem b7

Pocity nejdou popsat, je to pro mě fakt silný zážitek.  Po závodě jsem vůbec neuvažoval, že bych se ještě někdy přihlásil. A teď? Teď už pomaličku plánujeme tréninky do dalšího ročníku.

Chtěl bych poděkovat v první radě Michalovi, za perfektně naplánovaný plán na B7, který jsme splnili na 100%. Dále za to, že se mnou vydržel až do konce a nezešílel ze mě, protože se mnou je to opravdu někdy těžké. Dále bratrovi za support, který nám neskutečně pomohl na Ostravici, s oblečením a jídlem na druhou polovinu závodu. Taky všem známým a rodině, kteří nás psychicky hnali do cíle! DĚKUJI!!!!

Doufám, že to pro vás není moc dlouhé a dočetli jste to až dokonce. Rád jsem se podělil o pocity, které jsem zažíval na trati a třeba to někomu z Vás pomůže v tom, zda se příští rok zúčastnit taky.

Sportu zdar, běhání zvláště.

 #65 Vyso