Běh okolo Těrlické přehrady

Znáte ten pocit, když se Vám ráno zrovna nechce z postele a žene vás jen to, že jste to slíbili kamarádům? Tak taková byla moje sobota. V pátek sice musela odříci účast naše Zuzka S., ale pořád tady byla Klér, Lukáš a Víťa. Klér jsem nabral, ale hned v 8:30 se přidala ještě drobná komplikace, Víťa. Na domluvené místo, kde jsme jej měli vyzvednout, se nedostavil, telefon nebral, zprávy na messengeru evidentně nečetl. No nic. Déle čekat nemůžeme. Tak už jen vyzvednout Lukáše, včetně služby ranního buzení po telefonu. Sice služba, se kterou se můžete setkat spíše u hotelové recepce, ale co bychom pro kamaráda neudělali.

Jarní počasí je opět pryč a včera dokonce nasněžilo. Jsme zvědaví, co nás čeká přímo na místě. Snad to nebude tak hrozné, jak to včera vypadalo na fotkách z trati. Teplota vzduchu byla těsně na nulou, ještě, že je alespoň plusová. Zároveň, s ohledem na počasí, vyznívá úsměvně jedno z pravidel závodu: “V žádném případě se nesmí trať zkracovat po ledu.” Ne že bychom o něčem takovém uvažovali. Dnes to nehrozí ani u těch, kteří by toho chtěli opravdu zneužít. Bohužel, jak se potvrdilo později, zneužít se dá i asfaltová cesta.

Přijeli jsme sice už v 9.15, ale na parkovišti u Jaškovské krčmy už je rušno a registrace na závod je v plném proudu. “Tak nás tu máte, jdeme do toho s vámi.” Radost byla vidět na obou stranách. Na straně pořadatelů i reprezentantů Černých plic v dnešním závodě. Jen škoda, že Zuzku S. „zradilo“ zdraví a Víťu nejspíš telefon. Jak se ale ukázalo za chvíli, alespoň Víťa se našel a je na cestě k přehradě. Bude mít sice co dělat, aby to stihnul do začátku závodu, ale v nejhorším nás podpoří alespoň jako skalní fanoušek. Postupně dostáváme startovní čísla deset, jedenáct a dvanáct. Svoji desítku si rychle odnáším a cítím, že už začíná pracovat adrenalin. „Hej Pavlíku“, slyším za sebou, „A platit bude kdo?“.Tak jsem se soustředil na blízký start, že jsem úplně zapomněl zaplatit registrační poplatek. Naštěstí bylo velice jednoduché to napravit a moje stokoruna rychle mění majitele. Až bych řekl, že za očekávaný sportovní zážitek se to více než vyplatí. I Víťa stíhá svoji šedesátšestku.

A už probíhá seznámení s tratí před startem. „Tak přátelé, seběhnete tudy vpravo a dáte se podél břehu. Raději dále od vody. Nebude tam tak měkký terén. Proběhnete úzkou zátoku, možná se zaboříte, ale ne moc, maximálně po kotníky, hráz, silnice, a už jste na protějším břehu. V jednom z míst doporučujeme zaběhnout hlouběji do lesa. Včera jsem se tam zabořil skoro po pás. Znovu hráz. Prosím běžte po silnici na hrázi. V tomto místě vás také čeká občerstvovací stanice. U stanoviště vodních lyží vás zavedeme oklikou na silnici. Tak pozor ať nezakufrujete. A pak už jen po břehu k cíli. Je na každém, jakou trasu si vybere, ale měli byste se držet břehu“. Jak se později ukázalo, tato slova budou klíčová pro Lukášovo umístění.

Poslední fotka na startovní čáře a je tu start. Vybíháme. První sníh, první bláto, pod nohami nám praskají prázdné ulity říčních mušlí. A už je tu ono místo, kde hrozí, že se vám nohy po kotníky propadnou do bláta. První závodníci na to místo už vbíhají. Pozor!! Vypadá to, že bláta je tu více, než jsme čekali. Nevadí. Stočíme to více doprava, tam to bude určitě lepší. Oba i s Klér se propadáme po kotníky, stejně jako všichni ostatní. Lukáš a Víťa jsou v té chvíli už daleko před námi. Je tu hráz a krátký úsek po silnici. Někde tady jsem ztratil Klér, která do té doby držela stejné tempo. Otáčím se, ale už ji nevidím, snad je vše v pořádku. Pokračuji dále. Před sebou vidím skupinu běžců a běžkyň. Udržují si nevelký odstup. Při každém došlapu cítím, jak se boty boří do sněhu a bláta, je tu i voda. Strouha není široká a tak se dá ještě přeskočit. Když vidím na protějším břehu prostor startu, jsme teprve na 3,5 km. Takže před námi ještě necelých deset kilometrů. V tu chvíli to vypadá jako téměř nekonečná vzdálenost. Po nějakých pětistech metrech přibíháme k místu, o kterém mluvil pořadatel. Teď jen správně odhadnout vzdálenost, o kterou je nutné zaběhnout více do lesa. Musím říci, že jsme vlastně ve výhodě, když vidíme, jak se řada běžců před námi, kteří zatočili příliš brzo, propadá po kolena do bláta. Dámy jsou na tom o poznání lépe. Trochu zpomalý a jsou opatrnější ve výběru toho správného místa. Podařilo se mi toto místo najít. Přesto na jednom místě uklouznu a bláto tak nemám jen na kolenou, ale až na stehnech. Nevadí. Běžíme dál. Ještě že jsem si před tím sundal rukavice. Mám tak možnost využít jejich příjemného tepla. Jen si před tím ruce trochu očistím sněhem.

Najednou si uvědomuji, že se i podařilo nasadit velmi dobré, pravidelné tempo. Důležitější však je, že se mi podařilo zrychlit. Postupně tak míjím několik běžců a běžkyň, které se mi před tím vzdalovali. Přestává mi vadit bláto a sníh. Ohrnuji si čepici a dlouhé rukávy na tričku. Už dávno mně není zima, naopak, začínám se trochu přehřívat.
Všiml jsem si, že se těsně za mnou drží drobná dívenka. Přizpůsobila se mému tempu, alespoň budu mít společnost a nepoběžím sám. Vbíháme na začátek hráze a je tu občerstvovačka, ionťák a kousek banánu. Přitom mě stačí vyzpovídat jeden z pořadatelů. „Vypadá to, že na trati není vůbec bláto“. „Jasně že ne. To jsem si kalhotách přinesl už s sebou na start“. Popřeje nám hodně štěstí a už běžíme dále. Ten kousek trati po asfaltu je sice mokrý, ale alespoň na chvíli zde není žádné bláto. Ale opravdu jen na chvíli, protože už jsme na druhém břehu a vbíháme do řídkého listnatého háje. Vyměním si pár slov s mojí spoluběžkyní. Vypadá to, že je ráda, že udávám tempo a snaží se jej bez viditelných známek únavy udržovat. Už vím, že se jmenuje Kristýna.
V jednom místě při brodění blátem, strach o naše boty už nás dávno opustil, předbíháme jednoho z našich, Víťu z Černých plic. Daří se nám společně s Kristýnou držet svižné tempo. A už je tu místo, kde vybíháme od břehu na silnici a nějakou dobu se jí držíme. Najednou za sebou slyším tiché „Už nemohu“. Otočím se volám „Drž se. Nezastavuj. Přizpůsobím ti tempo“. Vypadá to, že moje povzbuzení zabralo. Znovu sbíháme ze silnice na břeh. Znovu bláto, kamení, praskot prázdných lastur od mušlí. Před námi zahlédneme „Dědka Beskydského“. Potkáváme se na závodech pravidelně a přesto, že mu je sedmdesát, nepodařilo se mi ho zatím doběhnout, natož předběhnout. V tu chvíli zapomínám na moji spoluběžkyni. To by bylo, abych jej dnes nepředběhl, cítím, že na to mám. Kristýna naštěstí udržela tempo a neztratila mnoho z té krátké vzdálenosti mezi námi. Předbíháme „Dědka“ a za další zatáčkou už vidíme, že cíl je blízko. Ještě jedna zatáčka …. V tu chvíli se kolem nás přehnal „Dědek“, zdá se, že můj „útok“ jej vyprovokoval a do cíle tak dobíhá jako první. Chvíli za ním já a těsně za mnou Kristýna. Slyším Lukáše, který už je dávno v cíli, jak mě povzbuzuje. Ale až později jsem zjistil, že hlavním důvodem bylo, že byl celý zmrzlý, protože měl suché věci v autě, od kterého jsem klíče já měl v kapse.
Za cílem si s Kristýnou blahopřejeme. Potěšila mě její slova „Chtěla bych mít jednou takovou kondičku jako Vy“.
Musím říci, že jsem byl naprosto spokojen. Běželo se mi tak dobře, jak už dlouho ne. A po prvních kilometrech závodu jsem vůbec nepočítal s časem pod jednu hodinu čtyřicet, výsledný čas 1:27:14 tak byl pro mě příjemným překvapením.
Radost z výsledků závodu zkalilo jen čtvrté místo Lukáše, ne pro tu bramborovou medaili. Ale pro to, že třetí muž v pořadí doběhl závod po silnici a přiběhl do cíle z opačné strany než my všichni ostatní. Kvůli k volným podmínkám závodu však bylo jeho třetí místo uznáno. A to přesto, že závěrečná část pro něj byla, i vzhledem k terénu, významně lehčí.
Naopak překvapením bylo doběhnutí osmdesátiletého p.Gamana , který do cíle doběhl s jednou botou a se slovy „Ztratil jsem ji v bahně na prvním kilometru“. Asi většina z nás by v tomto případě v závodě nepokračovala a vrátila se na start. Klobouk dolů, pane Gaman!
A jen pro pořádek ještě umístění členů Černých plic v dnešním závodě v celkovém pořadí:

Lukáš Marek 4. s časem 0:58:10
Pavel Bandík 49. s časem 1:27:14
Vítězslav Košťál 55. s časem 1:31:54
Klér Seberová 60. s časem 1:40:31
#18 Pavel